Aktuální vydání

celé číslo

11

2019

Využití robotů, dopravníků a manipulační techniky ve výrobních linkách

Průmyslové a servisní roboty

celé číslo

Systémová technika budov

Automa 2/2000

Ing. Josef Kunc,
ABB Elektro-Praga, s. r. o.

Systémová technika budov

1. Úvod
Přístup k projektování i montáži elektrických instalací byl od počátků elektrifikace až do současné doby principiálně shodný. V rozváděči se instalace rozdělila na jednotlivé silové obvody, každý samostatně jištěný. Výrazně se změnila technická úroveň používaných elektrických přístrojů, rozšířil se jejich sortiment (proudové chrániče, přepěťové ochrany, různé speciální spínací přístroje), ale pro dosažení požadované funkce je stále nutné vzájemné propojení příslušného spínacího přístroje a jím ovládaného spotřebiče zpravidla v témž silovém obvodu. Představme si, že v klasické elektrické instalaci chceme zajistit funkci centrálního vypínání osvětlení v budově třeba jen s dvaceti samostatně spínanými svítidly či skupinami svítidel. Tato centrální funkce přitom nesmí zabránit případnému opětovnému lokálnímu zapnutí kteréhokoliv ze svítidel. Nestačí tedy vypnutí jističů příslušných světelných obvodů, ani jednoduché vložení několika stykačů či relé. V instalaci se spínači řazení 1, 5, 6, 7 apod. se úloha jeví neřešitelnou. Pro ovládání jednotlivých svítidel či jejich skupin je nutné použití impulsních relé (dvaceti kusů) se spínáním tlačítkovými ovladači řazení 1/0 (množství podle počtu ovládacích míst) a dalších, nejméně dvaceti relé se zapínacími i rozpínacími kontakty. Pro zajištění správné funkce centrálního vypínače je přitom třeba použít až několik dalších relé. A především je pro propojení celé reléové logiky nutný vysoký počet silových vodičů. Příklad takového zapojení pouze pro dvě skupiny svítidel je na obr. 1.

Obr. 1.

První a na hodně dlouhou dobu poslední zásadní změna v elektrických instalacích nastala již v první třetině tohoto století, kdy byly vnitřní rozvody doplněny o ochranný vodič. V té době byla zahájena výroba chráněných domovních zásuvek. V souladu se všeobecným rozvojem techniky se sice neustále zvyšovala technická úroveň a zlepšoval i sortiment domovních přístrojů, především spínačů (jako jsou různé typy speciálních elektronických spínačů), ale základní principy navrhování i ukládání vnitřních rozvodů se téměř nezměnily. Relativní přebytek levných energetických zdrojů ani nemotivoval technicky vyspělé země k úsporám energií.

Energetická krize s prudkým růstem cen ropných produktů na počátku 70. let byla mohutným impulsem pro nastartování mnoha vývojových programů vedoucích k výraznému snižování energetické náročnosti výroby, ale i spotřeby energií na vytápění budov, na jejich osvětlování apod. Žádný z těchto programů však bohužel nebyl řešen u nás. Mnozí občané našeho státu si zajisté vzpomenou na zcela neefektivní snahy o úspory energií, jichž mělo být dosaženo např. odstraněním neonových reklam, popř. občasným vypínáním „zbytečně“ svítícího veřejného osvětlení – tedy šetřením na nepravých místech. Nejdůležitější zde byla vnější viditelnost úsilí o dosažení úspor. Ovšem nadále se stavěly byty i jiné objekty energeticky výrazně ztrátové, takže neúměrně narůstaly nároky na produkci energie. Snahy vedoucích státních činitelů o dosažení úspor tak musely zákonitě vyznít naprázdno, neboť pro dosažení skutečných úspor je třeba nejdříve správně investovat.

V prvé řadě je nutné měřit spotřebu, vyhodnocovat ji a teprve na základě zpracování zjištěných údajů učinit příslušná úsporná opatření. Tuto cestu tehdy nastoupily mnohé firmy ve vyspělých průmyslových zemích, často za výrazné podpory státu.

Obr. 2.

Prvních výsledků bylo dosaženo poměrně rychle, takže již v polovině sedmdesátých let na mezinárodní konferenci Vytápění, větrání, klimatizace mohly být dosažené výsledky prezentovány i u nás, a to nejen v oblasti kvalitnějších stavebních materiálů, ale i v nově koncipovaných elektrických instalacích. Rozvoj výpočetní techniky tehdy umožnil použít centrální řídicí počítač pro programové řízení provozu především vytápění, ale i pro ovládání osvětlení celého objektu a pro jiné funkce potřebné pro ekonomický a dostatečně komfortní provoz objektu. S centrálním počítačem byly propojeny snímače teploty z jednotlivých místností i obvody pro regulaci příkonu topných těles v těchto prostorách (elektromagnetické ventily apod.). Vysoké investiční náklady nedovolovaly obecné zavedení nového systému do běžné praxe, nejčastěji proto byly aplikovány do objektů, v nichž bylo možné snadno dosáhnout vysokých energetických úspor, zpravidla do školských budov. Právě v nich bylo možné celkem jednoduše stanovit časové využití jednotlivých místností v průběhu dne, týdne i celého roku a naprogramovat vytápění na obvyklou provozní teplotu jen v době jejich skutečného využívání, v ostatní době pouze na pohotovostní teplotu. Praxe ukázala, že spotřeba energie pro vytápění těchto objektů klesla v každém případě nejméně o 30 %. Prokázala se tak možnost dosáhnout skutečně významných úspor energie, ovšem za předpokladu výrazně vyšší technické vybavenosti elektrických instalací. Projevily se však také nevýhody centrálně řízeného systému – jeho snadná zranitelnost a vysoká potřeba propojovacích vedení. Kromě toho, určité typy poruch mohly způsobit nefunkčnost celé soustavy.

Vraťme se k našemu příkladu s dvaceti svítidly a aplikujme jej na techniku poloviny sedmdesátých let – obr. 2. Namísto přibližně padesáti relé nebo stykačů postačí již jen dvacet, počet tlačítkových ovladačů zůstane zachován, doplňuje se centrální jednotka. Výrazně se sníží počet silových propojovacích vodičů, avšak všechny prvky, každý samostatně (popř. každá skupina tlačítkových ovládačů příslušných k jednomu svítidlu), musejí být propojeny s řídicí centrální programovatelnou jednotkou, jež ovládá příslušná relé podle impulsů tlačítkových ovladačů. Znamená to tedy, že pro každé svítidlo se k řídicí jednotce musí přivést dva ovládací a dva silové vodiče, celkem tedy osmdesát vodičů, což je ovšem podstatně nižší potřeba než v prvním příkladu. Avšak i tak vysoký počet vodičů činí celou soustavu značně nepřehlednou a také zvyšuje pravděpodobnost poruch. Přitom se u nás podobné technicky již zastaralé lokální soustavy pro řízení vytápění, provozu žaluzií a podobné speciální účely používají v poměrně velkém měřítku.

Obr. 3.
1. Instalační sběrnice
2. silové vedení
3. Termostat
4. Tlačítkový ovladač
5. Snímač intenzity osvětlení
6. Snímač pohybu
7. Snímač větru
8. Ventil
9. Osvětlení
10. Indikace přítomnosti
11. Vizualizace

Další rozvoj mikroelektronických prvků dovolil začlenit mikroprocesorové jednotky do jednotlivých snímačů a řídicích obvodů výkonových spínacích prvků, takže již bylo možné dosáhnout výrazného zjednodušení silové elektrické instalace, a tedy i snížení spotřeby vodičů tím, že přístroje komunikovaly po instalační sběrnici. Jednotlivé firmy tak začaly postupně nabízet plně decentralizované systémy. Vzhledem k tomu, že výrobci zpočátku vybavovali přístroje vlastním softwarem, výrobky z různé produkce nemohly vzájemně komunikovat. Pro zajištění stejných podmínek využitelnosti bylo nutné sjednotit požadavky, a tedy i základní programové vybavení. Pro splnění těchto cílů byla v roce 1989 založena mezinárodní asociace EIBA, se sídlem v Bruselu. Za základ dalších prací posloužila z tehdy již existujících decentralizovaných soustav technicky i programově nejdokonalejší soustava.

3. Evropská instalační sběrnice
Výsledkem prací evropské asociace EIBA bylo zpracování jednotných požadavků na informační sběrnici (European Installation Bus), na přístroje po ní komunikující a s tím související vytvoření potřebného softwaru, jejž by bylo možné použít pro projektování i oživování celé instalace. Navazovaly i normalizační práce, viz např. normu vydanou u nás v říjnu 1999, ČSN EN 50090-2-2 Elektronické systémy pro byty a budovy (HBES) – Část 2-2: Přehled systému – Všeobecné technické požadavky.

Zjednodušené principiální schéma zapojení elektrické instalace je na obr. 3. V každé sledované místnosti je termostat vybavený časovým programem, jenž odpovídá požadovanému provozu. Bude-li použito teplovodní vytápění, je možné využít levnější, ale nepřesnější regulace dvoustavovými elektromagnetickými ventily (vyžadují silové napájení 230 V) anebo přesnější regulace s téměř plynulým nastavováním ventilů napájených z instalační sběrnice (ve 256 krocích). Tlačítkové ovladače jsou určeny k ručnímu spínání či stmívání osvětlení, nastavení vyšší teploty pro vytápění (komfortní režim), pro spouštění či vytahování žaluzií, mohou mít naprogramovánu také centrální funkci např. pro vypnutí osvětlení v celém objektu apod. Snímače pohybu zpravidla umožňují samočinné spínání osvětlení, avšak mohou mít i funkci indikace přítomnosti osob ve střeženém objektu. Snímač větru může mít vazbu na nastavení vytápění, ale i na svinutí markýz či žaluzií, které by se mohly poškodit nárazy větru. Snímač intenzity osvětlení bývá zařazen do obvodů regulace umělého osvětlení, s výhodou se používá i pro příkazy ke spouštění žaluzií při přímém slunečním svitu do oken sledované místnosti.

Vraťme se opět k úvodnímu příkladu s centrálním vypínáním. Jednotlivé přístroje komunikují po instalační sběrnici – počty vodičů i jejich délky jsou zcela minimalizovány – viz obr. 4.

V systémech s instalační sběrnicí je možné zajistit spolehlivé samočinné řízení elektrické instalace podle předem nastaveného programu i operativní ruční přímé nebo dálkové ovládání. Systém dovoluje:

  • ovládání soustavy vytápění, větrání a klimatizace,
  • ovládání osvětlení,
  • optimalizaci spotřeby v celém objektu,
  • ovládání různých domácích spotřebičů,
  • ovládání žaluzií, markýz nebo rolet,
  • ovládání automatických systémů v budovách,
  • dálkovou signalizaci,
  • činnost soustavy střežení objektu a samočinného hlášení o vniku nepovolaných osob,
  • operativní ovládání i pomocí telefonu, případně další funkce požadované uživatelem,
  • vizualizaci, včetně možnosti centrálního ovládání vybraných funkcí.

Obr. 4.

Velkou výhodou je právě možnost vizualizace. Podle požadavků zákazníka mohou být použity malé šestiřádkové displeje pro uvedení stavu vybraných šesti funkcí, indikační panely s LED, indikujícími stav vybraných obvodů (lze je doplnit i o jejich centrální spínání). Pro nejnáročnější zákazníky jsou k dispozici dotykové indikační a ovládací panely (touch display).

Elektrická instalace vybavená instalační sběrnicí přináší výrazné úspory ve všech typech objektů. Zdravotnická zařízení, budovy bank, administrativní objekty, hotely, ale i výrobní podniky jsou typickými oblastmi, v nichž náklady na rozvody s instalační sběrnicí dosahují krátkých dob návratnosti vynaložených investic. I přes neekonomický přístup k výstavbě v minulých letech by bylo možné při použití popisovaných instalací vykázat návratnost také ve školských budovách – podle dosavadních zkušeností se právě v nich nejvíce plýtvá energií na osvětlování i na vytápění. Přitom programové řízení provozu budov ve svých důsledcích nevede pouze ke snížení spotřeby energií, ale mnohdy má dopad i na omezení nároků na počty provozních zaměstnanců.

Výhodnost vizualizace s možností centrálního ovládání můžeme demonstrovat např. na ubytovacím zařízení. Vytápění jednotlivých pokojů lze ovládat z recepce v závislosti na jejich obsazení (volné pokoje mohou být pouze temperovány, krátce před příchodem hosta vytopeny na obvyklou provozní teplotu). Centrální panel kromě ovládání topení umožňuje např. indikaci otevřených oken.

4. Komunikace v systému
Celý systém je tvořen stavebnicovými moduly, jejichž prostorové rozmístění je zcela decentralizováno.Tvoří jej instalační sběrnice a řada přístrojů, které lze rozdělit do tří skupin:

  • snímače,
  • akční členy,
  • systémové přístroje a příslušenství.

Obr. 5.

Snímače jsou všechny druhy přístrojů, které slouží k vysílání příkazů k vykonání určitých operací. Jsou to snímače hodnot různých fyzikálních veličin (snímače teploty, síly větru, intenzity osvětlení, přítomnosti plynů, jako jsou zplodiny hoření atd., ale i programové časové spínače, binární vstupy nebo ovládací displeje) anebo ručně spínané tlačítkové ovladače či jiné druhy spínačů (infraspínače reagující na pohybující se osoby, okenní nebo dveřní kontakty apod.). Ručně ovládanými tlačítkovými ovladači lze podle předem naprogramovaných údajů vysílat příkazy k vykonání potřebných činností, jako je sepnutí určitého spotřebiče, upravení intenzity osvětlení apod. Mohou zastávat i centrální funkce, jako vypínání osvětlení v celém objektu.

Akčními členy jsou přístroje v silovém obvodu vykonávající příkazy snímačů (např. binární výstupní jednotky, výstupní jednotky pro ovládání žaluzií, pro stmívání a pro další účely).

Do skupiny systémových přístrojů a příslušenství patří síťové napáječe, liniové spojky, svorkovnice pro připojování sběrnice, hlídače maxima, vazební členy pro připojení PC apod.

Každému spotřebiči je v systému předřazen akční člen, který zabezpečuje dekódování příkazu a jeho vykonání. Akční členy je výhodné umísťovat co nejblíže ke spotřebičům, především s ohledem na spotřebu vodičů. Snímače (senzory) i akční členy jsou prostřednictvím rozhraní a sběrnicové spojky propojeny s instalační sběrnicí, vedenou co nejkratší cestou mezi jednotlivými přístroji. Přitom není zapotřebí brát v úvahu vzájemnou návaznost těchto přístrojů. O tom, které prvky budou mezi sebou komunikovat, nerozhoduje toto propojení, ale jejich naprogramování.

Sběrnicové spojky i vstupní části akčních členů obsahují mikroprocesorové jednotky a několik pamětí pro ukládání potřebných informací. Zabezpečují komunikaci mezi přístroji prostřednictvím dvoužilové sběrnice. Ta kromě předávání informací zajišťuje i napájení mikroelektronických obvodů napětím 24 V DC ze zdroje s oddělovacím transformátorkem. Snímače a ovládací spínače tedy pracují s bezpečným nízkým napětím.

Obr. 6.

Přístroje si mezi sebou předávají informace prostřednictvím telegramů, které obsahují informaci o adrese vysílajícího i přijímacího přístroje a zakódovaný příkaz k potřebné činnosti. Může být předáván vždy jen jeden telegram. Aby systém nebyl zahlcen telegramy, jsou sběrnice rozděleny na základní jednotky (linie), v nichž se umísťuje nejvýše 64 přístrojů. Prostřednictvím liniových spojek (slouží jako filtr – nepropouští ty telegramy, které nejsou adresovány mimo danou linii) se sběrnice propojuje na hlavní linii, k níž může být připojeno celkem dvanáct linií (768 přístrojů). Těchto dvanáct linií tvoří jednu oblast. Do celé instalace je možné začlenit patnáct oblastí (11 520 přístrojů), které jsou odděleny spojkami oblastí na oblastní linii (backbone line – páteřní linii). Je-li třeba, lze do celku zapojit i větší počet přístrojů. Možné je např. zvýšit počet přístrojů v jedné linii až na 256 zařazením dalších tří liniových spojek do linie, podle obr. 5 – tak lze využít až 46 080 přístrojů v jedné instalaci.

Každému z přístrojů je projektantem přidělena fyzická adresa (např. 1.1.0 znamená liniovou spojku v první linii, první oblast, 14.11.127 značí 127. přístroj v 11. linii, 14. oblast). Jedna fyzická adresa se nemůže v projektu vícekrát opakovat. Naopak stejnou skupinovou adresou může být opatřen i větší počet přístrojů, přičemž každý přístroj může reagovat až na několik skupinových adres. Například skupinová adresa 2/2/1 může znamenat spínání osvětlení ve druhém bloku, místnost č. 1, adresa 0/3/1 centrální příkaz k vypnutí osvětlení v celém objektu. Společnými skupinovými adresami se během projektování a oživování opatří všechny přístroje, které mají vzájemně komunikovat.

Kromě omezení počtu přístrojů v řadách či sekcích je nutné pro spolehlivou činnost systému dodržet některé omezující podmínky:

  • vyloučit předávání telegramů přes transformátory,
  • nepřipustit činnost v sítích s odlišnými parametry nebo tolerancemi, jako např. v síti 110 V, 60 Hz,
  • z dané elektrické instalace musí být vyloučeny všechny přístroje a spotřebiče nevyhovující předpisům z hlediska elektromagnetické kompatibility, které by během svého provozu mohly vysílat signály působící zkreslení informace v telegramu.

Důležité zprávy jsou v systému zpracovány s nejvyšší prioritou, přičemž stupně důležitosti jsou předem stanoveny při programování systému pomocí PC (způsobem vytváření fyzických adres). Celou instalaci lze propojit i s jinými instalačními systémy, jako je např. Powernet (obdobný systém přístrojů, u nějž je instalační sběrnice nahrazena silovým vedením), anebo i s jinými sběrnicovými systémy pomocí patřičných liniových spojek. Další specializované prvky umožňují komunikaci pomocí telefonní sítě nebo sítě ISDN. K dispozici je i centrála systému střežení objektu (ets), jež je vybavena rozhraním pro napojení na instalační sběrnici.

Zmíněná soustava Powernet, komunikující přímo po silovém vedení, dovoluje vypustit instalační sběrnici při zachování všech možností, které nabízí EIB. Toto další zjednodušení je ale na úkor spolehlivosti přenosu telegramů – systém je citlivější na poruchy. Proto je jeho použití omezeno jen na rodinné domky, kde se zpravidla nevyskytují zdroje rušivých signálů (např. frekvenční měniče).

Obr. 7.

5. Stručné zásady návrhu systému
Při sestavování elektrické instalace vybavené instalační sběrnicí je třeba dbát na to, aby nebyla překročena největší celková délka sběrnice v jedné linii 1 000 m. Doplňující podmínkou je vzdálenost mezi dvěma přístroji v jedné linii, která nesmí překročit 700 m. Tyto dvě podmínky nejsou v rozporu, protože instalační sběrnice se v téže linii může rozdělit do větví, v souladu s dispozicí v příslušném objektu. Je ale nutné dodržet i další dvě podmínky: maximální vzdálenost přístroje od napájecího zdroje smí být 350 m, případné dva napájecí zdroje v jedné linii musejí být vzdáleny nejméně 200 m. Pak je zaručena bezchybná komunikace přístrojů.

Fyzicky je instalační sběrnice realizována krouceným párem vodičů 2 × 0,8 mm2. Jeden vodič se značí červeně (+ pól), druhý hnědě (– pól). Ve skutečnosti se použije stíněného kabelu se dvěma páry vodičů, druhý pár slouží jako rezerva.

Při zmíněných délkách sběrnice je nutné počítat i s úbytky napětí. Proto musí být přístroje navrženy tak, aby spolehlivě pracovaly i při poklesu napájecího napětí na 21 V. Přípustný příkon elektronických obvodů jednoho přístroje je stanoven na 150 mW. Jsou-li přístroje opatřeny diodami LED, smí příkon dosáhnout nejvýše 200 mW. Napájecí zdroje jsou dimenzovány na zatěžovací proud 320 mA nebo 640 mA, při výstupním napětí 28 V DC. Jeden zdroj smí napájet nejvýše 25, resp. 50 přístrojů. Znamená to, že při vyšším počtu přístrojů v jedné linii je nezbytné použít více napájecích zdrojů.

Všechny přístroje jsou jednoduše programovatelné softwarem ETS, verze 1.1, vypracovaným v EIBA. Každý z přístrojů je vybaven programovacím tlačítkem pro prvotní předprogramování – pro uložení fyzické adresy. Správný průběh nastavení je potvrzován programovacími LED.

Software ETS slouží v prvé řadě k sestavení projektu celého objektu. Součástí programu je i libovolně doplňovaná databáze výrobků, potřebná pro detailní vypracování projektu. Ten obsahuje parametry jednotlivých přístrojů, jejich fyzické i skupinové adresy a související programy jednotlivých prvků. Velmi výhodné je naprogramovat přístrojům jejich fyzické adresy ještě před instalací. Přitom je zcela nezbytné přístroje umístit na místa předem určená projektem. Přestože jde o tentýž typ přístroje, nesmí se osadit jinam. Navržený aplikační program bude totiž nahrán do paměti přístroje podle jeho fyzické adresy; jiné umístění by způsobilo nefunkčnost přístroje. Teprve po zapojení celého systému se všem přístrojům pomocí PC, napojeného na instalační sběrnici prostřednictvím rozhraní RS-232, určují skupinové adresy a aplikační programy. Vytvořit kvalitní projekt s nejvhodnější volbou aplikačních programů přístrojů i následně oživit celou elektrickou instalacie je náročná práce, která vyžaduje zkušenosti a zodpovědný přístup.

Nedílnou součástí projektu je volba vhodného designu senzorů. Zpětně tato volba ovlivňuje i volbu výrobce – sběrnicová spojka bude od téhož výrobce jako rozhraní s tlačítkovým snímačem (i vícenásobným) – viz obr. 6 s designem Alpha Nea či obr. 7 s designem Triton.

Při projektování i montáži je nutné plně respektovat požadavky všech předpisových norem, včetně požadavků na dimenzování a jištění vodičů. Jelikož přístroje sběrnicového systému patří mezi elektronické výrobky, a jsou tedy citlivé na poškození působením velkých přepětí, je nutné věnovat potřebnou péči také zajištění potřebné ochrany před nebezpečnými přepětími.

Aby byla zaručena vysoká kvalita zpracování projektů a dodávek systémových instalací, vyžaduje mezinárodní asociace EIBA oficiální úvodní proškolení pracovníků přebírajících záruky za tento systém v nezávislé školicí organizaci v trvání 40 hodin. Školení je ukončeno závěrečným písemným testem a zkouškou skládající se ze zpracování malého projektu, jeho zapojení, naprogramování, odstranění předem uložených chyb a archivování všech dat. Všechny zkušební materiály jsou uloženy v centrále EIBA v Bruselu. Na základě kladných výsledků zkoušek asociace vydá oprávnění k příslušným činnostem a pracovník je uveden v seznamech partnerů EIBA na webovských stránkách (www.eiba.com).

K tomu, aby vyškolený pracovník mohl začít skutečně fundovaně projektovat, montovat a oživovat přístroje komunikující po instalační sběrnici, musí absolvovat také školení organizované výrobcem, zaměřené na podrobné seznámení s možnostmi využití jednotlivých přístrojů a způsobů jejich programování.

6. Možnosti hotové instalace
Využívání závisí na rozsahu použití sběrnicového systému v daném objektu. Řízení jednotlivých funkcí může být ponecháno na programu nahraném v systému, některé funkce je však výhodnější ovládat přednostně ručně tlačítkovými ovladači. Funkce závislé především na programu však zpravidla mají také možnost ručního zásahu.

Osvětlení na chodbách a v podobných prostorách, v nichž se osoby nezdržují dlouhodobě, je vhodné ovládat snímači pohybu s blokováním jejich činnosti při dostatečném přirozeném osvětlení. Naopak osvětlení ostatních místností se ovládá ručně, nejlépe s doplněním o samočinnou regulaci intenzity osvětlení v závislosti na denním světle. Přímé sluneční světlo lze zaclonit žaluziemi na základě telegramu příslušného světelného snímače. Centrální vypínač dovoluje vypnout osvětlení v celém objektu z jednoho místa, nebrání však v jeho opětovném zapnutí v prostorách, v nichž je to zapotřebí. Podle požadavků uživatelů mohou být naprogramovány různé světelné scény a ty pak vyvolány jen stiskem příslušného ovladače. Pro zvýšení komfortu lze využít i infračervené dálkové ovládání, jako další možnost ruční obsluhy.

Žaluzie je možné ovládat v závislosti na denní době (např. podle údaje snímače intenzity venkovního osvětlení, podle časového programu anebo také podle síly větru), opět s možností ručního zásahu tlačítkovými ovladači.

U regulace vytápění je opět možnost ručního zásahu, a to přestavením termostatu (např. polohy 17 °C – 20 °C – 22 °C) anebo impulsem tlačítkového ovladače, kterým se nastaví režim komfortního vytápění na hodnotu 24 °C – viz též obr. 7.

V mnoha případech je pro uživatele objektu výhodná instalace centrálního panelu s indikací vybraných funkcí, popř. i s ovladači pro jejich individuální dálkové ovládání. Podle požadavků může být takovýto centrální panel i v provedení s možností určitého přeprogramování podle okamžitých potřeb anebo pro časově omezené přestavení (např. po dobu dovolené). K tomuto účelu je určeno např. tablo hlášení a ovládání, vybavené víceřádkovým displejem LCD. Pro vysoký stupeň přehlednosti a snadnosti obsluhy je využití tabla obzvláště výhodné v menších a středně rozsáhlých instalacích. Tablo dovoluje:

  • individuální časové nastavení jednotlivých funkcí,
  • nastavení nepravidelných intervalů některých funkcí po dobu nepřítomnosti, dovolené apod. – např. nepravidelné spouštění žaluzií anebo rozsvěcování a zhášení některých svítidel vyvolá u pozorovatele dojem přítomnosti osob v objektu,
  • individuální nastavení vytápění jednotlivých místností či celého objektu podle okamžitých požadavků,
  • volně programovatelné řízení osvětlení a vytváření světelných scén,
  • ruční spínání jednotlivých spotřebičů,
  • dotazovací a oznamovací funkce,
  • akustické hlášení o zabezpečení objektu.

7. Závěr
Systémový přístup k řešení řízení provozu celých budov je pro dosažení stále vyšších standardů v komfortnosti již zcela nepostradatelný. Přitom jeho obrovskou výhodou je možnost významných energetických úspor, takže lze dosáhnout i mnohdy neuvěřitelně krátké doby návratnosti vynaložených investic. U větších objektů lze celkem běžně dosáhnout doby návratnosti tři roky, v provozu je však stále velký počet objektů (školských, ale i zdravotnických a dalších), v nichž by plné zavedení systémové techniky bylo úsporami provozních nákladů uhrazeno i v kratších dobách. Se subjektivním nedostatkem finančních prostředků na investice lze snadno bojovat: postačí realizaci projektu rozdělit do několika menších etap. Po realizaci první z nich již budou k dispozici prostředky získané úsporami za energie z jejího provozu. Další etapy bude možné uskutečňovat ve stále rychlejším tempu. Jde jen o převedení prostředků z provozních nákladů na investice.