Aktuální vydání

celé číslo

04

2022

veletrh Amper 2022
celé číslo

Struktura biometrických systémů

Roman Cinkais

 
Článek popisuje strukturu biometrických systémů a vysvětluje, jaké části tyto systémy obsahují, jakým způsobem jsou propojeny a co je jejich účelem.
 
The article describes architecture of biometric systems and explains what parts these systems encompass, how this parts are connected, and what are is their purpose.
 

1. Úvod

Přestože existuje mnoho různých měřitelných biometrických charakteristik, pomocí kterých je možné rozpoznat jednotlivce, všechny biometrické systémy mají jedno společné: prvotní registraci charakteristiky a následné rozpoznávání: ověření (verifikaci) nebo zjištění (identifikaci) totožnosti jednotlivce. Kromě toho sdílejí množství základních požadavků, např. na bezpečnost nebo na údržbu.
 
Tento článek se věnuje tomu, co mají biometrické systémy společné, tedy struktuře (architektuře) biometrického systému v jednotlivých bodech:
  • jaké části obsahují biometrické systémy,
  • jakým způsobem jsou tyto části propojeny,
  • co je účelem jednotlivých částí systému.
 
Pojem struktura biometrického systému se v biometrii objevila až s příchodem automatizovaných postupů registrace a verifikace biometrických charakteristik.
 
Zpočátku byly biometrickou charakteristikou nazývány pouze snadno měřitelné vlastnosti jednotlivce, které zpravidla byly zpracovávány manuálně, protože k digitalizaci informací a automatizovanému zpracování nebyl k dispozici dostatečný výpočetní výkon. Byla měřena velikost ruky a chodidla, otisk ruky, délka předloktí, barva očí, délka a šířka hlavy apod. Tento systém, ač manuální, však již obsahoval všechny prvky moderních biometrických systémů. Jednotlivec byl identifikován na základě změřených charakteristik, které byly ve většině případů zaznamenány a uloženy v trezoru. Aby bylo možné ověřit totožnost jednotlivce, bylo nutné charakteristiky znovu změřit a porovnat se zaznamenanými hodnotami. Nastávalo několik problémů: nebyla stanovena pravidla, podle kterých by bylo možné měřit charakteristiky stejným způsobem, a tudíž mohly nastat situace, kdy byl někdo nesprávně ověřen nebo identifikován, a záznamy byly často zneužívány a vyměňovány, což způsobovalo nejistotu a vyvolávalo následnou nedůvěru v biometrické systémy.
 
Zde se také začaly výrazně formovat vlastnosti ideálních biometrických charakteristik, mezi které dnes obecně patří:
  • univerzalita,
  • unikátnost,
  • neměnnost,
  • měřitelnost,
  • přesnost a rychlost snímání a vyhodnocení,
  • přijatelnost verifikace,
  • nenapodobitelnost.
 
Procesy realizované moderním biometrickým systémem lze zjednodušeně popsat takto:
  • snímání biometrických charakteristik: jednotlivec nasnímá svou charakteristiku prostřednictvím vhodné čtečky, sejmutý obraz charakteristiky je zpracován, je kontrolována kvalita pořízeného snímku (v případě nutnosti pořídit nový snímek se musí zopakovat předcházející krok) a ze zpracovaného snímku jsou extrahovány charakteristické rysy jednotlivce,
  • registrace: jestliže má být jednotlivec registrován, ze snímku je vytvořena biometrická šablona, která je uložena do databáze,
  • ověření totožnosti: při ověření totožnosti (verifikaci) jsou srovnány extrahované rysy jednotlivce s jeho uloženou biometrickou šablonou,
  • identifikace: extrahované rysy jsou srovnány se všemi uloženými biometrickými šablonami a je hledána shoda.
 
Při ověřování a zjišťování totožnosti osoby vždy na závěr porovnávací algoritmus vyhodnotí míru podobnosti charakteristiky a rozhodovací algoritmus rozhodne na základě daných pravidel o tom, zda byla ověřena totožnost jednotlivce nebo zda byl spolehlivě identifikován.
 

2. Snímání a pořizování biometrických dat

Účelem snímání a pořizování biometrických dat je změřit a získat biometrickou charakteristiku (modalitu) jednotlivce a převést ji do digitální podoby pro další zpracování. Jde o proces, kde jednotlivci prezentují své biometrické znaky.
 
Snímání může mít dva důvody: registraci biometrické charakteristiky jednotlivce do systému nebo rozpoznání jednotlivce. Protože biometrické charakteristiky se nikdy nepodaří prezentovat naprosto stejným způsobem, je v této fázi vhodné zkontrolovat kvalitu pořízeného vzorku. Kvalita pořízeného vzorku se může v čase měnit z různých důvodů:
  • změnila se biometrická charakteristika jednotlivce,
  • změnil se způsob, jakým je charakteristika prezentována,
  • změnil se stav nebo konfigurace snímače (čtečky).
 
Důležitým faktorem pro interoperabilitu a konzistenci pořízených dat je implementace standardů týkajících se biometrie. V takovém případě je výstup snímače přesně definován a může být použit v dalších částech systému respektujících stejný standard. Implementace standardů zaručuje, že systém pracuje s konzistentními daty a zároveň je možné vydat kvalifikované prohlášení o shodě.
 
Vytváření popisu měření vedlo k tomu, že sice existoval jednotný způsob měření nebo snímání biometrických charakteristik, ale nastal jiný problém: interpretace naměřených dat. Postupně vznikl pojem biometrické rysy. V současnosti jsou výstupem snímání a pořizování biometrických dat právě biometrické rysy jako standardizované popisy sejmuté charakteristiky.
 

3. Zpracování pořízených dat

Zpracování pořízených digitálních biometrických dat zahrnuje specifické algoritmy, které odstraňují z dat šum (různého původu, včetně nevýznamných částí biometrických dat) a provádějí operace, které napomáhají následujícímu extrahování charakteristických biometrických rysů.
 
Typickým příkladem je zpracování otisků prstů. V minulosti neexistovaly snímače otisků prstů, ale otisky bylo nutné zaznamenávat manuálně. Je zřejmé, že pro nezkušeného člověka vede snaha volným okem najít rozdíly mezi dvěma otisky např. na skleničce k velmi zdlouhavé práci s nejistým výsledkem. Zvýraznění otisku a jeho zvětšení pomůže rychleji rozpoznat základní rysy otisku prstu.
 
Další odstavce popíšou jednotlivé procesy zpracování dat.
 

3.1 Předzpracování

Při předzpracování jsou data upravena do standardní podoby, např. mohou být vycentrována podle středu v případě, že jde o obraz, mohou být rozdělena do několika částí, mohou být normalizována nebo mohou být převedena do jiného formátu podle parametrů biometrického systému. Každé předzpracování dat je závislé na konkrétní použité biometrické charakteristice, která s sebou nese svá specifika.
 

3.2 Kontrola kvality

Kontrola kvality se zabývá již předzpracovanými daty, protože je kontrolována kvalita dat z pohledu zmíněných úprav. V případě, že kvalita pořízených dat není dostačující pro následující procesy, je nutné nasnímat nová data.
 

3.3 Vylepšení dat

Při vylepšování jsou data přepočítána podle filtrů nebo transformací, aby byl zvýšen kontrast mezi charakteristickými biometrickými rysy a ostatními nevýznamnými částmi biometrických dat. Například lze nahradit nečitelná data neutrální sekvencí, aby byla snížena pravděpodobnost extrahování nesprávných rysů.
 
Výsledkem předcházejících kroků je digitální biometrický vzorek připravený na extrahování charakteristických rysů jednotlivce.
 

3.4 Extrahování charakteristických rysů

Extrahování charakteristických rysů (tomuto procesu se někdy říká reprezentace) je primární proces realizovaný biometrickým systémem. Extrahování transformuje množinu morfologických, fyziologických nebo behaviorálních vlastností na množinu rozlišitelných a opakovatelných matematických vzorů.
 
Uveďme několik termínů spojených s extrahováním:
  • biometrický rys: rozlišitelná matematická charakteristika odvozená z biometrických dat, která se používá k vytvoření biometrické šablony,
  • extrahování: proces zpracování pořízených biometrických dat za účelem vytvoření biometrické šablony nebo srovnání s již hotovou biometrickou šablonou,
  • biometrická šablona: digitální podoba rozlišitelných charakteristik jednotlivce, reprezentující informace extrahované z biometrických dat (rysy), která se používá při zjišťování totožnosti jako podklad pro srovnání,
  • biometrický model: reprezentace charakterizující jednotlivce z hlediska jeho chování (behaviorální charakteristiky),
  • biometrická reference: uložená biometrická data pro účely rozpoznávání jednotlivce; může se skládat z jedné nebo několika šablon, modelů nebo jiných biometrických dat.
 
Algoritmy, které se používají k extrakci biometrických rysů z biometrických dat, mají za cíl maximalizovat rozlišitelnost mezi jednotlivci a zároveň minimalizovat celkovou dobu potřebnou k tomuto úkonu.
 
Po extrakci charakteristických rysů je nutné původní data bezpečně vymazat nebo archivovat. Při archivaci se musí dbát na velké zabezpečení, protože jde o osobní data jednotlivce. V některých státech ani není dovoleno původní biometrická data archivovat.
 
Obsahují-li výsledné biometrické šablony velké množství dat, jsou data pro snížení datových toků zkomprimována. Tyto komprese jsou obecně dvojího typu: bezdrátové, u kterých nedochází ke ztrátě informací a biometrická šablona může být rekonstruována do původního stavu, a ztrátové, u kterých dochází k nevratné ztrátě informací, která je však vyvážena vyšší datovou propustností.
 
Výsledkem extrahování charakteristických rysů tedy může být v závislosti na typu biometrické charakteristiky a procesu biometrická šablona, biometrický model nebo jejich soubor – biometrická reference.
 

4. Zabezpečení biometrických systémů

Zde lze narazit na problém, jakým způsobem postavit biometrický systém z pohledu otevřenosti a zabezpečení. Ačkoliv v minulosti bylo možné setkat se s tím, že biometrický systém byl „pouze“ informační nebo jeho nadstavba nad snímači biometrických charakteristik, zdá se, že vývoj směruje k uzavřeným systémům. V uzavřeném systému se totiž uživatel nedostane k rozhraní biometrické čtečky a pracuje pouze s výsledkem, tedy s biometrickou referencí, která je často ještě zašifrovaná. Výhody ve srovnání s otevřeným systémem, kde je možnost přímo komunikovat prostřednictvím rozhraní s biometrickým zařízením a získávat nasnímaná data nebo biometrickou referenci, jsou vyšší bezpečnost biometrických dat a společenská přijatelnost. Společenská přijatelnost je způsob, jakým biometrické systémy vnímá společnost. Ukazuje se, že uzavřené systémy efektivně zabraňují nesprávnému používání a zneužívání biometrické identifikace.
 
V současné době se tedy mnohem víc začínají uplatňovat biometrické systémy, v jejichž struktuře jsou komponenty snímání a pořizování biometrických dat, zpracování pořízených dat a extrahování specifických rysů pro uživatele neoddělitelné. Zároveň je struktura biometrického systému značně redukována (obr. 2). Na obrázku je znázorněn biometrický systém jako „černá skříňka“ (black box) – zařízení, které v reálném čase nasnímá, zpracuje a porovná identitu jednotlivce s biometrickou šablonou.
 
Kromě většího zabezpečení a lepší přijatelnosti je další výhodou jednodušší použití z pohledu uživatele. U podnikových systémů začínají být tyto vlastnosti ceněny, protože je možné systém implementovat a začít provozovat za krátkou dobu.
 
Co může být nevýhodou takového systému, je obtížná rozšiřitelnost a někdy i omezená interoperabilita s ostatními biometrickými systémy.
 

5. Databáze

Databáze je jakýkoliv typ dlouhodobého úložiště, kde se mohou vyskytovat data související s biometrickými charakteristikami. Může to být centrální databázový systém obsahující kompletní informace, ale také čipová karta s jedinou biometrickou šablonou. V tab. 1 jsou uvedeny typy dat, která jsou v biometrických systémech ukládána.
 
Z pohledu optimalizace, bezpečnosti a výkonnosti biometrického systému je databáze jeho důležitou součástí. Vyhledávání a získávání informací v biometrické databázi významně ovlivňuje dobu potřebnou k dokončení biometrické transakce. To platí zejména při zjišťování totožnosti jednotlivce, kdy jsou srovnávány všechny biometrické reference v databázi s pořízeným vzorkem. U ověření totožnosti je situace jednodušší vzhledem k tomu, že je ověřována již identifikovaná osoba, a tudíž je z databáze získávána jen její biometrická reference.
 
Při optimalizaci databáze jsou uvažovány tyto faktory:
  • organizační a systémové požadavky (např. vysoká dostupnost),
  • úloha, k níž bude databáze využívána (zjišťování nebo ověření totožnosti),
  • potřebná kapacita v systému (závislá na typu biometrického systému),
  • požadovaná rychlost přístupu do databáze (odezva a propustnost),
  • stupeň zabezpečení databáze a biometrických dat,
  • umístění databáze (centrální databáze, decentralizovaná databáze, přenosná média).
Umístění databáze je důležitým aspektem struktury biometrického systému. Neexistují však žádné preference konkrétního způsobu ukládání biometrických dat a uživatel musí vždy zvážit všechny požadavky na biometrický systém, zejména ty související s rychlostí a zabezpečením.
 
Jestliže jsou např. data ukládána na čipové karty a na nich jsou také porovnávány charakteristické rysy, musí být zajištěn bezpečný způsob přenosu dat z biometrického zařízení na čipovou kartu pro srovnání s uloženou referencí. Zároveň je nutné efektivně řídit distribuci čipových karet a registraci biometrické reference jednotlivce na čipovou kartu. Při ztrátě nebo poškození karty je nutné celý proces opakovat. Nicméně tento způsob ukládání biometrických dat je považován obecně za nejpřijatelnější, protože jednotlivec má kontrolu nad svými osobními daty, která se nenacházejí na centrálním serveru. Tento způsob je také preferován úřady pro ochranu osobních údajů.
 
Častým způsobem ukládání biometrických dat je ukládání do centrální databáze. Zde je nutné kromě bezpečného přenosu dat do databáze řešit i všechny aspekty bezpečnosti informačního systému.
 
Důležité je zmínit, že v každém případě záleží na způsobu porovnání biometrické reference a nasnímaných dat, a zejména na místě, kde k němu dochází. O tom bude více pojednáno v následující části.
 
Databáze v biometrickém systému je neustále se měnící komponenta, kde jsou jednak ukládány důležité informace o biometrických šablonách, jednak jsou odtud poskytovány biometrické reference pro rozpoznávání jednotlivce v rámci ověření nebo zjištění totožnosti.
 

6. Porovnávací algoritmus

Porovnávání je proces srovnání biometrického vzorku s uloženou biometrickou šablonou a ohodnocení stupně podobnosti. Biometrický systém následně na základě ohodnocení a stanovených pravidel rozhoduje o totožnosti jednotlivce.
 
Porovnávání je komplexní proces, protože biometrické systémy jsou vzhledem k variabilitě mezi pořízenými daty založeny na pravděpodobnosti a odhadování. Algoritmy se liší podle úlohy a struktury systému.
 

6.1 Ověření totožnosti

Při ověřování totožnosti jsou porovnávány nasnímané biometrické rysy s biometrickou šablonou uloženou v databázi pod identifikátorem jednotlivce. Při registraci jednotlivce je nutné zajistit, aby byl registrován pouze jednou, což může znamenat, že je nutné biometrické rysy srovnat se všemi šablonami v databázi.
 

6.2 Zjišťování totožnosti

Zjišťování totožnosti probíhá jinak v neomezeném a jinak v omezeném systému. Zjišťování totožnosti v neomezeném systému znamená porovnání charakteristických rysů neznámého jednotlivce se všemi uloženými biometrickými šablonami.
 
Výsledek nemusí obsahovat shodu se žádným záznamem – soudí se, že daný jednotlivec dosud není v systému registrován.
 
V uzavřeném systému se předpokládá, že je zjišťována totožnost pouze těch jednotlivců, kteří jsou v systému registrováni. Výsledkem je vždy identifikace jednotlivce s nejvyšším ohodnocením při porovnávání (nebo několik záznamů s dostatečně vysokým ohodnocením podobnosti).
 

6.3 Alokace porovnávacího algoritmu

Porovnávání může být realizováno na různých místech v biometrickém systému:
  • na čipové kartě,
  • v biometrickém zařízení,
  • v serveru.
Podobně jako u ukládání biometrických dat do databáze, ani zde neexistuje jednoznačná preference týkající se místa porovnávání a volba záleží zejména na celkové funkci a požadavcích na biometrický systém. Rozdíly vytváří i příslušná legislativa, která nemusí dovolovat zpracovávání biometrických dat centrálně.
 

7. Rozhodovací algoritmus

Na základě ohodnocení z porovnávacího algoritmu a stanovených pravidel rozhoduje rozhodovací algoritmus o potvrzení totožnosti jednotlivce nebo o jeho identifikaci.
 
Při ověřování totožnosti jednotlivce má rozhodovací systém určenu hranici podobnosti, při jejímž dosažení nebo překročení je totožnost potvrzena. Tato hranice je nastavena tak, aby maximalizovala pravděpodobnost správných rozhodnutí. Přesnost biometrického systému však není předmětem tohoto článku, a tudíž se autor těmito parametry podrobně nezabývá.
 
Při zjišťování totožnosti systém rozhoduje na základě porovnávacího ohodnocení nebo na základě seznamu kandidátů, kteří dosahují potřebné hranici podobnosti. U zjišťování totožnosti je možné rozhodovací algoritmy rozdělit do několika kategorií, popsaných v dalším textu.
 

7.1 Algoritmy rozhodující na základě hranice podobnosti

Rozhodování je stejné jako u ověřování totožnosti jednotlivce, ale liší se tím, že je ověřována podobnost se všemi záznamy v databázi. Výsledkem může být seznam totožností (identit), které dosahují stanovené hranice podobnosti nebo ji překračují.
 

7.2 Algoritmy rozhodující na základě pořadí

Algoritmy rozhodující na základě pořadí seřadí všechny záznamy v databázi podle podobnosti od nejvyšší po nejnižší. Výsledkem je seznam identit s nejvyšší podobností podle stanoveného počtu (počet může být i jedna – algoritmus označí jen nejpodobnějšího jedince).
 

7.3 Hybridní algoritmy

Hybridní algoritmy kombinují dříve popsané typy rozhodovacích algoritmů. Nejběžnější kombinací je rozhodování na základě pořadí, jehož výsledkem je seznam nejvíce odpovídajících identit, a na tento seznam je aplikován algoritmus pro rozhodování na základě hranice podobnosti. Mezi hybridní algoritmy jsou řazeny i algoritmy, které dynamicky mění hranici nebo počet identit v seznamu.
 

7.4 Nerozhodné výsledky

Uživatel biometrického systému musí vytvořit pravidla, která stanovují, kdy je výsledek akceptován (totožnost je potvrzena) a kdy je zamítnut. Tato pravidla určují všechny případy rozhodovacího algoritmu, aby výsledky měly vždy rozhodnou povahu (nemůže se stát, že výsledkem bude „nevím“). Pravidla dále určují výjimky, to, jakým způsobem se k nim postavit, a počet opakovaných požadavků při neúspěchu snímání nebo ověřování.
 
Systém může být automatický nebo poloautomatický. U poloautomatického systému může obsluha zasáhnout do rozhodování např. vizuální kontrolou jednotlivce nebo srovnáním jiných charakteristik a vlastností identity jednotlivce, je-li první výsledek rozhodování neprůkazný.
 
Výstupy rozhodovacího algoritmu jsou poskytnuty návazným aplikacím, které na jejich základě povolí nebo zamítnout požadovanou operaci, např. vstup do chráněného prostoru.
 

8. Správa a integrace

Do části správy a integrace spadá několik důležitých funkcí biometrického systému:
  • komunikace, jejímž primárním úkolem je řídit a udržovat rozhraní mezi jednotlivými aplikacemi a fyzickými zařízeními,
  • správa částí systému, která umožňuje nastavit různé vlastnosti částí biometrického systému, např. nastavit pravidla pro rozhodování, přizpůsobit vyhledávací parametry v databázi apod.,
  • tvorba zpráv a kontrola, jejímž úkolem je sbírat data o přesnosti systému a provedených transakcích, která mohou být vyhodnocována a prezentována pro další řízení biometrického systému a úpravu jeho parametrů,
  • systémové módy, k nimž patří cvičný mód, jenž umožňuje biometrický systém naplnit řadou cvičných vzorků v podobě testovacích registrací, kdy cílem je simulovat a optimalizovat činnost systému; testovací mód, v němž je biometrický systém testován v rámci konkrétní implementace; provozní mód, kdy je biometrický systém v běžném provozu,
  • správa systému, jež je určena zejména pro nastavení přístupu ke správě biometrického systému a ke konfiguraci jednotlivých částí.

9. Přenos dat

Neméně důležitou částí struktury biometrického systému je přenos dat v rámci sítě, která spojuje všechny komponenty mezi sebou. Sítí je zde myšleno vše od podnikových ethernetových sítí až po kabely USB. Data mohou být přenášena vyhrazenou kabelovou sítí, bezdrátově nebo veřejnou komunikační infrastrukturou, např. prostřednictvím internetu nebo telefonních linek.
 
Co je přenášeno, závisí na struktuře systému. Mohou to být např.:
  • surová data biometrické charakteristiky,
  • charakteristické rysy a vlastnosti jednotlivce,
  • biometrické reference (šablony, modely),
  • výsledek rozhodovacího algoritmu.
Při přenosu dat musí být zajištěno jejich správné formátování a kódování. Existují standardy, které stanovují formáty dat pro biometrické systémy, a při jejich implementaci lze dosáhnout vyšší interoperability v biometrickém systému.
 
Data musí být také chráněna proti změnám vzniklým na vytvořeném biometrickém vzorku během přenosu a způsobeným zpracováním dat při komunikaci (šifrováním, kompresí), šumem nebo různými odezvami snímače a přenosového kanálu, což je souhrnně nazýváno vlivem přenosového kanálu.
 
Velký důraz musí být kladen na zabezpečení přenášených dat. Proto se používají standardní bezpečnostní mechanismy jako:
  • šifrování,
  • digitální podepisování,
  • systémy challenge-response,
  • ověřování integrity dat.

10. Závěr

Článek představil strukturu biometrického systému a vysvětlil funkce jeho jednotlivých částí. V konkrétních implementacích může mít systém strukturu poněkud odlišnou od zde popsané obecné struktury, ale měly by být zachovány všechny funkce biometrického systému.
 
Procesy související s funkcí biometrického systému procházejí všemi částmi jeho struktury. Vzhledem ke komplexnosti biometrického systému byly vynechány některé detailnější popisy, které by si zasloužily vlastní kapitolu, jako např. přesnost biometrických systémů.
 
S biometrickými systémy budeme zcela určitě v nejbližší budoucnosti v kontaktu stále více a je důležité, abychom znali jejich účel a dokázali správně posoudit jednotlivé aplikace biometrických metod v praxi.
 
Roman Cinkais,
Wincor Nixdorf, s. r. o.
 
Roman Cinkais pracuje jako konzultant ve společnosti Wincor Nixdorf, s. r. o. Věnuje se informační bezpečnosti a je certifikovaným specialistou v oboru biometrie.
 
 

Definice

Biometrie: obor zabývající se metodami autentizace osob na základě jejich jedinečných biometrických charakteristik.
 
Biometrické metody: metody (procesy) autentizace osob, které vycházejí ze skutečnosti, že některé morfologické, fyziologické či behaviorální charakteristiky či jejich souhrn jsou pro každou osobu jedinečné a neměnitelné. V současné době jde o metody do značné míry automatizované.
 
Biometrické charakteristiky (modality): měřitelné biologické (morfologické a fyziologické) a behaviorální charakteristiky, které lze použít pro automatickou autentizaci osob: tvář, otisky prstů, tvar ruky, oční duhovka, hlas, dynamika chůze, podpis a mnoho dalších.
 
Biometrický systém: ohraničená soustava prvků (částí) a jejich vzájemných vztahů, jejímiž vstupy jsou sejmuté biometrické charakteristiky a výstupem údaj o totožnosti – identitě – osoby (ověření nebo zjištění totožnosti).
 
Tab. 1. Typy dat, která se ukládají v biometrických systémech
Typ uložených dat Příklady
biometrická reference biometrické šablony
biometrické modely
jiná biometrická data
identifikující osobní informace jméno
identifikátor
přístupová oprávnění
biografické informace
informace o rodičích (např. pro autentizaci dětí)
jiné identifikující informace
nezpracovaná data data z biometrické čtečky
předzpracovaná biometrická data
transakční záznamy statistiky biometrických transakcí
spouštěcí události
záznamy o čase událostí
metadata
auditní záznamy data z neúspěšných pokusů o autentizaci
 
Obr. 1. Struktura biometrického systému
Obr. 2. Struktura biometrického systému jako „černé skříňky“