Aktuální vydání

celé číslo

03

2021

Digitální transformace, chytrá výroba, digitální dvojčata

Komunikační sítě, IIoT, kybernetická bezpečnost

celé číslo

Recenze knihy Umělá inteligence (3)

číslo 6/2002

Recenze knihy
V. Mařík, O. Štěpánková, J. Lažanský a kol.: Umělá inteligence (3)
Academia, Praha 2001, 328 s.

Umělá inteligence (UI) je perspektivní i zatracovaná, obávaná a zpochybňovaná, dynamická i přešlapující na místě, zajímavá i odpudivá, důvěryhodná i nedůvěryhodná. Jak pro koho. Je to prostě typicky lidsky rozporná, složitá a mnohotvárná záležitost. Není divu, tvoří ji přece lidé, hodně lidí, a jde jim to ztěžka – tvoří ji v potu tváře. Některé z jejích vlastností ukazuje i kniha, jejíž recenzi právě čtete. Neukazuje je přímo, alespoň většinou ne, ale nepřímo, nejspíše neúmyslně. Toto zviditelnění vidím jako její největší přínos – chtě nechtě odráží tyto důležité, někdy nepříjemné pravdy o UI.

Cílem knihy je „prezentace nejnovějších trendů a pohledů naznačující vazby mezi jednotlivými, na pohled jen vágně souvisejícími partiemi UI“. Tyto trendy a partie také na přehledové úrovni prezentuje. V podstatě každou část osobitým způsobem vypracoval jiný autor nebo jiní autoři. Já bych asi považoval za důležitější trochu jiné partie UI než autoři knihy. C’est la vie.

Škoda, že kniha skutečně zůstává jen u náznaků vazeb. Pět ze sedmi částí knihy se zabývá podobnými systémy, tvořenými několika nebo mnoha velmi samostatnými subsystémy, např. celulárními automaty, modelujícími umělý život, evolucí, reaktivními systémy, multiagentními systémy a teorií rozhodování a her. Společně by je bylo možné označit jako „distribuovaná UI, teorie, modelování, použití“. Určitá integrace těchto částí, nebo alespoň vykročení směrem k ní, by byla velmi potřebná. O to se autoři nepokusili. Jsem si ale vědom toho, že (ve své maximalistické nebo lépe neminimalistické verzi) by to byl úkol velmi nesnadný, možná až reálně neřešitelný. Každá z odpovídajících vědních oblastí (až na reaktivní a multiagentní systémy, které jsou si blízké) je totiž velice samostatnou vědní disciplínou se svou historií, terminologií, instituty, lidmi a jejich znalostmi a vazbami, a nějak je sjednocovat by bylo jistě velmi obtížné, možná i příliš odvážné.

Modelování umělého života popisuje hlavně experimenty modelující život přirozený. Část věnovaná evoluci se systematicky věnuje vlastnostem genetických algoritmů. Úsek o reaktivních agentech zdůrazňuje rozdíl mezi tradičně chápanými racionálními agenty a reaktivními agenty a diskutuje otázky reprezentace znalostí ryze reaktivních agentů. Část multiagentních systémů se hlavně zabývá jejich komunikací a formalizací jejich modálního uvažování. Byl bych uvítal, kdyby tento díl věnoval více pozornosti tomu, jak je formalismus využit. Část teorie rozhodování a her nabízí přehled metod a přístupů této vědní oblasti. Zase bych uvítal pohled na využití těchto teorií v UI. Píši to, protože když člověk vidí ty skutečné agenty-roboty jak „spolupracují“, a já je viděl např. na mistrovství světa v „robotí“ kopané, uvědomí si, jak daleko ke skutečné spolupráci ještě mají: Za celý turnaj (nesimulovaných robotů) jsem viděl jedinou přihrávku, možná dílo náhody, kterou obecenstvo odměnilo bouřlivým potleskem.

Do zmiňovaných pěti částí jsem nezahrnul dvě, první a poslední. Ty obě mají přímý vztah k UI, zejména část první. Podává převážně přehled filozofických přístupů k UI a k jejím jednotlivým problémům, např. problému vymezení UI, modelování vědomí, mysli a těla. Za to, co dále napíši, se filozofům předem omlouvám. Mám představu, že jejich vyjadřování je mnohomluvné, vágní, nepřesvědčivé, nepřinášející (téměř) žádné výsledky. Tuším však, že to jinak nejde. Taková je také první část. Její autor si je toho vědom, a předem na to (jinými slovy) upozorňuje. Pro mne ale bylo její přečtení užitečné v tom smyslu, že jsem sám sebe (většinou znovu) ubezpečil o chabosti argumentů některých odpůrců UI.

Měla-li kniha gradovat od obecnosti a vágnosti k abstraktnosti a přesnosti, pak se to myslím povedlo. Poslední část je (velkým dílem) abstraktní a přesná. Zabývá se, opět přehledově, výpočetní složitostí a řešitelností a abstraktní přístup aplikuje i na část UI – strojové učení. Zabývá se také „pravděpodobně aproximativně správným učením“. Ty části, které se snaží o aplikaci výsledků teorie složitosti na UI, jsou ale málo přesvědčivé. (To není výtka autorům, spíše oboru.) Uvedu příklad a budu citovat: „… při studiu syntaktických vlastností přirozeného jazyka narážíme na meze rozhodnutelnosti“ (s. 289). Jestliže teorie naráží na své meze, čekal bych, že se její nositelé zamyslí nad její použitelností nebo modifikací. To jsem nenašel.

Přehledově je to, co kniha nabízí, podrobněji popsáno v předmluvě. Tam je vše přirozeně představeno velmi pozitivně. To, co se zpočátku slibuje, je dále v podstatě splněno. Já jsem se pokusil o trochu vyváženější pohled a chtěl jsem čtenáře upozornit na klady i zápory. Celkově mi kniha stála za přečtení – přinesla mnoho zajímavých poznatků. Jsou v ní však také tvrzení, která se mi zdála nejasná nebo „podezřelá“. Ta jsem se snažil si s jednotlivými autory vyjasnit. Ti na to reagovali většinou velmi vstřícně. To je i příležitost pro české čtenáře, protože renomovaní autoři jistě dobře chápou význam zpětné vazby, a já jim jen doporučuji, aby si na ni také našli čas.

Jindřich Bůcha, UTIA AV ČR

Inzerce zpět