|
První, nebo sedmý pád?
V českém jazyce vedle sebe fungují přísudek čistě slovesný a přísudek složený (slovesně-jmenný), který se skládá ze dvou částí: z části slovesné, tj. spony, a z části neslovesné, jmenné. Po sponě být může přísudkové jméno stát buď v 1., anebo 7. pádě. Mezi užitím obou pádů přitom existují poměrně značné významové rozdíly, což poněkud nabourává široce zakořeněné iluze o jejich vzájemné zaměnitelnosti. Základní a také zásadní významový rozdíl tkví v tom, že 1. pádem se vyjadřuje znak trvalý, stálý, podstatný, znak, který má obecnější platnost, zatímco 7. pádem se vyjadřuje znak aktuální, přechodný. Pokusme se ve stručnosti naznačit základní významové okruhy, v nichž se oba konkurenční jazykové prostředky uplatňují.
1. První pád (nominativ)
1.1 Zařazení do určité množiny (třídy, skupiny, druhu apod.)
Jde o vyjádření typu: síra je prvek, čedič je hornina, lanýž je houba, opice je savec, lev je šelma kočkovitá, defoliant je chemický přípravek pro odstraňování listů z rostlin nebo urychlování jejich opadu, lingvistika je věda zabývající se zkoumáním jazyka, oxid uhelnatý je plyn.
Užití 1. pádu tu signalizuje určitou klasifikaci, obecnější platnost a relativní stálost příznaku, zatímco 7. pád se omezuje na charakteristiku aktuální, popř. přechodnou, omezenou nebo také náhodnou. Z toho vyplývá, že 1. pád přísudkového podstatného jména bychom měli použít všude tam, kde je třeba vyložit nebo definovat nějaký pojem, protože v těchto případech dochází k jeho zařazení do určité třídy, pod určitý nadřazený pojem apod. Při zpracování terminologických norem, výkladových slovníků a podobných dokumentů většinou před otázku volby mezi 1. a 7. pádem postaveni nejsme, protože tu bývá zvykem uvádět definici bez užití spony, tj. bez slovesa být. To nás pak téměř automaticky nutí používat v definiční části 1. pád, který je chápán jako základní a bezpříznakový.
V souvislém textu, všude tam, kde se při uvádění výkladů a definic pracuje s celým složeným přísudkem, se ovšem autoři dostávají do problémů poměrně často, a to u jazykových projevů odborných i publicistických a stejně tak i v oblasti běžně dorozumívací. Neadekvátní užití 7. pádu tu nebývá ničím neobvyklým – např.: Sběrnice je společnou cestou v digitálním koncovém zařízení, kterou procházejí signály více časově dělených signálů. Bod hoření je nejnižší teplotou, při které se výrobek po přiložení malého plamene k jeho povrchu za normalizovaných zkušebních podmínek zapálí a dále hoří. Oxid uhelnatý je plynem vznikajícím při nedokonalé oxidaci sloučenin obsahujících uhlík. Hlava sekyry je souborným názvem té části sekyry, kterou je nasazována na topůrko. Kurare je hmotou černohnědou, beztvarou, křehkou a ve vodě nesnadno rozpustnou. Čepovačka je zvláštní nožovitou čepelkou používanou v truhlářství k plochému odřezávání čepů, kolíků. Mascarpone je velice jemným a sladkým sýrem.
K podobnému řešení nejčastěji vedou stylistické ohledy. Autor se tak snaží upoutat pozornost, ozvláštnit text a zbavit ho stereotypnosti, která bývá pro odborné vyjadřování příznačná. Nebere však v úvahu, že jistá stereotypnost odborného vyjadřování (tj. např. používání stále téhož termínu pro označování téhož jevu a nikoliv pojmenování synonymních, užívání určitých ustálených způsobů vyjádření, ustálených obratů, vazeb apod.) není vůbec na závadu, ale je zde naopak funkční, protože adresát se tak v jazykovém projevu snadněji a rychleji orientuje. Neuvědomuje si ani to, že užití 7. pádu odborný výrok relativizuje, popř. individualizuje. Autor tak nevědomky a nechtěně signalizuje, že se nejedná o obecné a široce platné definování předmětu nebo jevu, ale spíše o popis jednotlivého individuálního případu, který za daných okolností nastal – možná zákonitě, možná také zcela náhodně. Pouhá záměna pádu tak způsobí, že sdělujeme něco úplně jiného, než jsme původně sdělit chtěli a také měli.
1.2 Charakteristika stálým, podstatným znakem
V tomto případě jde například o následující výroky jako: byl vždy velký dobrodruh; je rozený skeptik; jeho syn je nadaný tenista; bratr je silný kuřák; je již starý; jeho dědeček byl Němec; tahle fotografie není dostatečně ostrá; jejich požadavky jsou značně přehnané; byla vždy velmi přesná a spolehlivá.
Z hlediska významového jde o totéž jako v předchozím případě, platí tedy stejné pravidlo: charakteristiku, která je stálá, podstatná, která má obecnější platnost, je třeba vyjadřovat pomocí 1. pádu.
1.3 Spojení „je/není pravda, že …„
Z významového hlediska by bylo možné tento typ vyjádření zařadit do předchozí skupiny. Jako samostatný ho vydělujeme zejména proto, že je v současném jazyce natolik výrazný a frekventovaný, že se na jeho základě neustále přitvářejí další typy (je/není nesmyslem, je/není smůlou, je/není faktem atd.). Navíc tu jde o jistou módnost, o snahu po aktualizaci, která se ovšem ve svém důsledku poněkud míjí účinkem.
Na rozdíl od první skupiny je tento typ nejčastější v oblasti publicistické a v oblasti mluvených projevů. Do stylové oblasti odborné proniká až sekundárně. Publicistické vyjadřování již samo o sobě vede autory jazykových projevů ke snaze o aktualizaci, o takový způsob vyjádření, který je pokud možno zvláštní, působivý a neotřelý a již na první pohled či poslech zaujme pozornost. Proto zde také patrně dochází k časté záměně běžného, obvyklého, frekventovaného, neutrálního a zdánlivě fádního 1. pádu za pád 7., který k sobě většinou skutečně připoutá pozornost. Jde jen o to, v jakém smyslu. Mezi neadekvátní příklady použití 7. pádu patří: Je pravdou, že jaderné elektrárny budou dál potřebovat velké investice. Je pravdou, že existují plasty, u kterých toto nebezpečí nehrozí. Není pravdou, že podnik odmítl převzít zodpovědnost. Není pravdou, že celá kauza bude mít dohru u soudu. Není pravdou, že jsem v politice přelétavý. Je nesmyslem, že se s návrhem přichází až v této době. Je problémem, že nedošlo ke koordinaci všech akcí. Je smůlou, že náš tenista vyřadil právě svého krajana. Není faktem, že jsem něco podobného prohlásil.
Autoři podobných výroků si zřejmě s dostatečnou naléhavostí neuvědomují, že působivost vyjádření tu spočívá především v nefunkčním využití jazykového prostředku (tj. 7. pádu přísudkového jména), který navíc signalizuje poněkud jiný významový obsah, než který se k uváděným jevům ve skutečnosti váže. Užití 7. pádu tu celé sdělení opět silně relativizuje a současně s tím také naznačuje odtažitý postoj autora sdělení k jeho obsahu. Pravdivostní hodnota výpovědí uvozených obratem je/není pravdou tak vždycky zůstává diskutabilní. Naproti tomu však jejich autora vlastně nikdy nelze nařknout z použití klamného výroku.
Pokud bychom u tohoto jazykového prostředku hledali určitou funkčnost, našli bychom ji nejspíše v tom, že daný způsob sdělení dává autorovi jazykového projevu možnost velice odtažitého, neurčitého a významově silně rozostřeného vyjádření, popř. možnost naznačit, že uvedený výrok se ho vlastně netýká, že se s ním neztotožňuje, že tímto způsobem pouze tlumočí buď stanoviska a názory někoho jiného, anebo takové názory a stanoviska, které se považují za oficiální, ale sám se od nich distancuje. Není proto zřejmě vůbec náhodou (nejde o omyl ani o jazykový přehmat – 7. pád tu skutečně plní relativizační funkci), že se s tímto jazykovým prostředkem stále častěji setkáváme v diplomatické mluvě a v mluvě našich politiků, ani to, že jejich vzor si přisvojuje rostoucí množina uživatelů jazyka. Jako např. Nevím, zda je to pravda, ale je pravdou, že já s tím souhlasím.
Při hodnocení tohoto jazykového jevu nelze vyloučit ani možnost, že v uvedených případech jde o problém kontaminace, tj. směšování vazeb. V jazyce totiž velmi často dochází k tomu, že u vazeb, které mají podobný nebo totožný význam (někdy se stejným způsobem chovají také vazby s významem protikladným), avšak odlišnou formu (např. tím, že se v nich užívá rozdílné sloveso), dojde k jejich smíšení (záměně). V našem případě by mohlo jít o záměnu sponového slovesa být a plnovýznamového slovesa zůstat/zůstávat.
Zatímco ve spojení se sponovým slovesem být se primárně užívá přísudkové jméno v 1. pádě, sloveso zůstat/zůstávat se pojí se 7. pádem (srov. např. zůstalo to tajemstvím, zůstává to záhadou). Jestliže má uživatel jazyka tyto dvě vazby ve svém povědomí nějakým způsobem propojeny, může dojít k záměně. Stejně jako by náležitě a správně použil např. spojení zůstává pravdou, zůstává faktem, zůstává otázkou, zůstává problémem apod., pracuje také se spojeními jako je pravdou, je faktem, je otázkou, je problémem atd., aniž by si uvědomil, že nejde o totéž.
V historii češtiny existuje celá řada případů, kdy kontaminací vznikly ustálené vazby, které z mimospisovné sféry postupně pronikly až do spisovného vyjadřování a našly v něm své funkční uplatnění. Vedle toho však stejný proces vedl a vede i ke vzniku takových vazeb, které jsou nejen neobvyklé, neústrojné, ale současně také nesprávné a nevhodné. V našem případě jde o to, že ve spojení se sponovým slovesem být lze funkčně využít jak 1., tak také 7. pád přísudkového jména. Nelze tedy absolutizovat pouze jediný způsob vyjádření a druhý zcela zavrhnout. Měli bychom si však vždy být vědomi významových rozdílů, které jsou s jejich použitím spojeny: Základním a bezpříznakovým způsobem pro vyjádření určité stálé, obecněji platné charakteristiky, hodnocení, konstatování apod. je 1. pád; 7. pád v tomto kontextu vystupuje jako příznakový, vnáší do jazykového projevu další významové odstíny a posuny. Užíváním 7. pádu bychom proto měli mnohem více šetřit, aby také to zůstalo funkční, aby se zbytečným nadužíváním neproměnilo jen v prázdné klišé.
2. Sedmý pád (instrumentál)
2.1 Označení povolání, funkce, hodnosti, přechodné činnosti, zařazení apod.
Užití 7. pádu v tomto případě naznačuje, že se označení nevztahuje k samé podstatě podmětu. Jde o vyjádření typu.: jeho otec je lékařem; jeho matka je pracovnicí reklamní agentury; vedoucím řešitelského týmu je Ing. Novák; kdysi býval členem správní rady tohoto podniku; je senátorem; velitelem čety je nižší důstojník.
V podobných případech je možné použít také spojení s 1. pádem, je však třeba mít na vědomí, že tím dospějeme k poměrně výraznému a závažnému významovému posunu: 1. pádem se vyjadřuje zařazení trvalé nebo zařazení spojené s hodnocením. Porovnejme následující výroky:
Byl novinářem. (Neutrálním, stylově nepříznakovým způsobem se konstatuje, jaké povolání určitá osoba zastávala. Nehodnotí se však, jakým způsobem ho vykonávala – zda byla novinářem dobrým, špatným, anebo zcela průměrným.)
Neruda byl básník a novinář. (Uvádí se nejen zařazení, ale také kladné hodnocení. Tímto způsobem se naznačuje, že to byl opravdu dobrý, „skutečný„ básník a novinář, že jde o trvalou charakteristiku spojenou s danou osobností.)
Každý z nás se může pokoušet být novinářem, básníkem, hercem, zpěvákem, lingvistou, politikem, fotbalistou, tenistou atd., ale skutečný novinář, básník, herec, zpěvák, lingvista, politik, fotbalista, tenista atd. je už jen málokdo (funkční využití obou prostředků).
2.2. Platnost charakteristiky je nějakým způsobem omezena
Zde jde o vyjádření typu: od včerejška je jeho ženou; bylo to pro něj za dané situace osvobozením; bude mi ctí a potěšením se zúčastnit; nový hráč bude pro mužstvo velkým přínosem; kdybych byl básníkem, uměl bych to vyjádřit lépe; pro některé skupiny mládeže jsou pražské ulice hřištěm.
Také v těchto případech by teoreticky bylo možné pracovat jak s 1., tak i se 7. pádem přísudkového jména – opět zde ovšem narážíme na podstatné významové rozlišení. Zatímco 1. pád signalizuje charakteristiku obecnou, trvale platnou, 7. pádem se signalizuje charakteristika omezená, platná jen pro daný případ, pouze za určitých okolností, na přechodnou dobu apod. Porovnejme následující výroky:
V celé této oblasti je vždy poměrně snadné zaparkovat (konstatování mající obecnější platnost).
Zaparkovat za těchto okolností by mohlo být snadným (vyjádření nejistoty).
Politika není sport, ale občas může být sportem (funkční využití obou prostředků).
Uherský Brod je menším městem ležícím na jihovýchodní Moravě (snaha o osobitý a „neotřelý„ způsob vyjádření, která je však v rozporu s věcným obsahem).
Sedmý pád je tedy tvarově zřetelnější než 1. pád. Často se proto používá také v případech, kdy by 1. pád mohl navozovat domněnku, že jde o podmět, a kdy tedy není možné zcela jasně a jednoznačně od sebe odlišit činitele a nositele děje. Vedle toho se 7. pád častěji používá také tehdy, jestliže se v podmětu vyskytují jména abstraktní, dále také po infinitivním podmětu aj. – např.: Využití výpočetní techniky bude přínosem pro tuto práci. Předností uvedené metody je její poměrná jednoduchost. Vznik samostatného státu byl pokrokem v dějinném vývoji našich národů. Vymáhat lásku tam, kde není, je pošetilostí. Uvádět úplný výčet všech možností není účelem tohoto pojednání.
Někdy může užití pádu souviset také se slovesným časem. Sedmý pád se častěji vyskytuje ve spojení s časem budoucím, protože zde je pojetí změny stavu, a tedy jisté neustálenosti, nejsilnější.
Jazykový vývoj zřetelně naznačuje, že používání 7. pádu u přísudkového podstatného jména představuje v současné češtině značně expanzivní prostředek. Především v těch případech, kde je významový rozdíl mezi 1. a 7. pádem méně zřetelný, popř. tam, kde se tento rozdíl stírá, ustupuje do pozadí také jejich rozlišení významové a mnohdy se pak z důvodu větší zřetelnosti dává přednost 7. pádu.
Analýza současných jazykových projevů ovšem ukazuje, že zejména v oblasti publicistické je 7. pád považován za jistou „módní“ inovaci, za prostředek, který přispívá k ozvláštnění sdělení, k připoutání pozornosti potenciálních adresátů. Frekvence 7. pádu je tu zbytečně, mnohdy až neúnosně vysoká a jeho použití v převážné většině případů nebývá funkční. Přitom právě publicistický styl má schopnost (a také podmínky a možnosti) nejvíce ovlivňovat ostatní funkční styly. Právě z něj přecházejí nejrůznější prvky do povědomí širokého okruhu uživatelů jazyka a jejich prostřednictvím se pak přenášejí do ostatních stylů.
Pokud jde o konkurenci 1. a 7. pádu u přísudkového podstatného jména, nelze v obecné rovině uplatňovat ani striktní zákazy, ani autoritativní doporučení. Je možné pouze upozornit na významové a stylistické aspekty konkurenčních jazykových prostředků a také naznačit důsledky, které jejich užití v jazykovém projevu bude mít. Autoři jazykových projevů pak musí sami zvažovat, s jakými prostředky pracují, jaké možnosti jim tyto prostředky nabízejí, zda jim pomáhají vyjádřit to, co skutečně vyjádřit chtějí, a v neposlední řadě také to, zda tyto prostředky organicky zapadají do celkového stylu daného jazykového projevu.
PhDr. Věra Vlková, CSc.
|