Aktuální vydání

celé číslo

12

2021

Automatizace v chemickém a petrochemickém průmyslu

Průtokoměry a regulační ventily

celé číslo

Osmá mezinárodní konference o anticipujících systémech

Tradiční pojem systému ve vědě a technice byl založen na tom, že je to cosi, co v každém čase reaguje na svůj současný stav, na případné podněty (vstupy) ze svého okolí a – v případě systémů s pamětí – i na svou minulost. Pojem systému tak zobrazoval technická zařízení, jak je naše civilizace už dlouho chápala; jejich nepředvídané poruchy stejně jako nepředvídatelné zásahy lidské obsluhy (či lidských uživatelů) a popř. i okolní přírody byly zobrazovány jako náhodné události, u kterých lze počítat tak nejvýš s jejich statistickými vlastnostmi.
Když koncem osmdesátých let minulého století nanesl Robert Rosen ideu anticipujícího systému jakožto systému, který má formální model sama sebe a podle něj anticipuje svou možnou budoucnost a upravuje své přítomné reakce, měl na mysli v první řadě vyšší živočichy včetně člověka (vždyť Rosenova profese byla matematická biologie). O neživých anticipujících systémech se dlouho seriózně neuvažovalo. Průlom způsobily některé výpočty Belgičana Daniela Duboise, které až těsně před koncem minulého tisíciletí ukázaly, že i u systémů s efekty relativistické fyziky je třeba s anticipací počítat, přestože s tímto formálním modelem byly potíže – např. kde by měla mít např. naše planetární soustava formální model, podle něhož určují planety, že k nim dorazí gravitační signál o změně polohy jiného tělesa téže soustavy? D. Dubois to vyřešil tak, že Rosenův pojem přejmenoval na „anticipující systém v slabém smyslu“ a zavedl pojem „anticipujícího systému v silném smyslu“ jakožto takového, který formální model nepotřebuje, a přesto anticipuje.
Nezabývejme se však teď ani filozofií ani relativistickou fyzikou, nýbrž jen konstatujme, že tím zájem o anticipující systémy opustil oblast živé přírody, avšak vně ní zůstal fixován na dosti obtížné partie vědy, vzdálené od potřeb technických oborů.
V belgickém (frankofonním) městě Liège, v češtině nazýváné dosti nefrankofonně Lutich, začal pořádat už v devadesátých letech minulého století výše zmíněný D. Dubois konference o exaktních anticipujících systémech (nazvané Computing anticipatory systems – CASYS), které pokračují v dvouletém rytmu do současnosti. Na stránkách časopisu Automa o nich bylo informováno v č. 11/2001 na str. 57, v č. 11/2003 na str. 34 a v č. 10/2005 na str. 52. Během doby postupně vyplouvaly na povrch odborných názorů myšlenky o formálních modelech existujících i v technických systémech, které z nich dělají anticipující systémy. Jde v první řadě o simulační modely realizované na počítačích, které tvoří součást takového systému a fungují jako součást jeho automatického systému řízení. A tak není divu, že v úvodní zprávě při otevření osmé konference CASYS se její „otec“ D. Dubois vyjádřil, že jde o přelom, o přesun hlavního zájmu z oblasti živých systémů do oblasti neživých, a vyslovil dokonce hypotézu, že další vývoj by mohl vést k poznávání technických systémů, jejichž umělá inteligence by stále více připomínala to, čemu se říká uvědomění si sebe sama (consciousness). Pozval si k přednáškám na toto téma dokonce i věhlasné odborníky, jako Igora Aleksandra z Velké Británie, George Chaplineho z USA a na konferencích CASYS už dobře zavedeného laureáta Nobelovy ceny za fyziku Briana D. Josephsona. Ačkoliv se sen o neživém systému, který se sám poznává a poznává mimo jiné i tuto svou poznávací schopnost, může oprávěně zdát utopií (nebo způsobem, jak z bohatství lidské společnosti ukrojit finance pro vlastní potřeby, podobně jako třeba v případě studia ufonů), je třeba mít na vědomí, že neživé anticipující systémy se tak jako tak už staly důležitou složkou technického rozvoje, přestože zdaleka nejsou schopny sebereflexe. Když se domyslí důsledky toho, jak dokážou současné počítače modelovat hypotézy o budoucnosti, začíná se rýsovat kvalitativní skok od automatů chápaných takřka pod vlivem představ Julese Vernea k systémům schopnějším předvídat daleko více, než dokáže lidská obsluha.
Konference CASYS’07 byla členěna podobně jako minulé konference, přestože mnoho tematických okruhů se stále více překrývá, jak vzrůstá mezioborová syntéza. Nějaké členění je totiž tak jako tak nutné. Velký nárůst počtu témat charakterizovaných termínem simulace vlastně ani nepřekvapil. Čeští odborníci vynikli zejména na zasedání zaměřeném na dosti význačné výročí, konkrétně čtyřicet let existence objektově orientovaného programování (právě roku 1967 byl poprvé předveden světové odborné veřejnosti jazyk Simula 67).
Jako v minulých létech, i letos byla pro účastníky vydána brožurka přibližně jednostránkových abstraktů a definitivní texty příspěvků se mají objevit asi do roka ve sborníku konference a v několika číslech časopisu IJCAS (International Journal of Computing Anticipatory Systems); obojí vydává Americká asociace pro fyziku (American Institute of Physics – AIP). Některé informace jsou k dispozici na internetových stránkách konference http://www.ulg.ac.be/mathgen/CHAOS/CASYS.html
Evžen Kindler