Aktuální vydání

celé číslo

07

2020

Řízení distribučních soustav a chytrá města

Měření a monitorování prostředí v budovách a venkovním prostředí

celé číslo

Možnosti a problémy moderní (vibro)diagnostiky

Daniel Zuth, František Vdoleček
 
Článek je první z širšího volného cyklu příspěvků věnovaných vybraným problémům technické diagnostiky, především vibrodiagnostiky. Úloha technické diagnostiky se v současné době dostává do popředí především v důsledku růstu výkonnosti a složitosti technických systémů při současné celkové orientaci na jejich co nejvyšší kvalitu a spolehlivost. Účelně použitá diagnostika může zabránit poruchám a haváriím technických zařízení i možnému poškození okolního prostředí.
 
Paper opens a series of more specialized papers which will deal with selected problems of technical diagnostics, mainly vibrodiagnostics. Today, part of technical diagnostics is getting into the foreground mainly due to growing performance and complexity of technology combined with general orientation on its as high as possible quality and reliability. Appropriately used diagnostics can prevent faults or breakdowns of technical systems as well as possible environment damage.
 

1. Úvod

 
Ruku v ruce s tím, jak člověk používá stále složitější a důmyslnější stroje a zařízení, do popředí zájmu vystupuje i potřeba jisté péče o všechna tato zařízení, jejich údržba a sledování skutečného stavu. Aktuální technický stav strojního zařízení bezprostředně ovlivňuje nejen kvalitu produkce, ale i bezpečnost provozu a dopad na okolí. Toto vše nás velmi zajímá především několik posledních desetiletí, která jsou bezprostředně spojena se sledováním a řízením kvality, spolehlivosti i ekologických dopadů provozu technických systémů na okolí.
 
V uvedených souvislostech se do popředí zájmu jako velmi silný a účinný nástroj dostává technická diagnostika. Díky jejím jednotlivým oborům a jejich vzájemné kombinaci lze zjišťovat skutečný stav zařízení a v návaznosti na něj popř. ovlivňovat další provozní parametry stroje či celého technologického zařízení tak, aby byly vyloučeny následné negativní dopady na samotné strojní zařízení nebo jeho okolí. Technická diagnostika se od někdejších subjektivních metod posunula zcela systémově k objektivním a bezdemontážním metodám, které zaručují její vysokou účinnost v reálném čase. S rozvojem techniky se také postupně vyčlenilo mnoho relativně samostatných oborů technické diagnostiky.
 
Sama technická diagnostika má dnes opravdu velmi široké možnosti. Je velmi úzce svázána především se spolehlivostí a údržbou. Své závěry již téměř vždy opírá o údaje získané při použití výkonné měřicí techniky nacházející se na vstupu do diagnostického systému – a právě zde často vzniká problém. Problém, jehož kořeny tkví v tom, že uživatel zapomene při následných rozhodovacích etapách a stanovování diagnózy vzít v úvahu také negativní vlivy provozních podmínek a jimi způsobované nepřesnosti, tj. nejistoty měření. Autoři seriálu proto ve volném cyklu několika článků poukážou na některé vybrané problémy s nejistotami a přesností měření zejména ve velmi rozšířené vibrodiagnostice.
 

2. Technická diagnostika, její členění a možnosti

 
Diagnostika je velmi rozšířený obor, jehož název pochází z řečtiny a lze ho překládat jako „skrze poznání“, a diagnostice také skutečně o poznání určitého stavu sledovaného objektu jde. Do technických oborů byla převzata z lékařství, kde se používá již dlouhá staletí. Do podoby přibližně odpovídající současnému stavu se technická diagnostika vyprofilovala přibližně v polovině minulého století jako obor zabývající se metodami a prostředky zjišťování stavu technických zařízení. Její vývoj je úzce spjat s rozvojem elektrotechniky, automatizace, elektroniky a výpočetní techniky. Bylo by možné hovořit o technické diagnostice již od doby průmyslové revoluce v 19. století, ale v těchto počátcích šlo téměř bez výjimky o používání pouze subjektivních metod.
 
V současnosti v převážné většině případů jde o bezdemontážní a nedestruktivní diagnostické postupy, kterými se získávají údaje o zkoumaném objektu prostřednictvím jeho vnějších projevů, takže současně jde o diagnostiku nepřímou. Všeobecně lze obor diagnostiky rozdělit na dílčí obory podle různých hledisek. V závislosti na zvoleném kritériu je možné rozlišit např. diagnostiku přímou a nepřímou, fyzikální a funkční, částečnou a celkovou, subjektivní a objektivní, bez demontáže a s demontáží, vstupní, mezioperační, výstupní, provozní, periodickou a trvalou, popř. s dalším členěním podle konkrétních technických oborů (obr. 1).
 
Ve své podstatě musí úspěšně pracující diagnostika vedle samotné diagnózy pracovat také s prognózou (určení budoucího vývoje technického stavu objektu) a genezí (dostatečná znalost „historie“ sledovaného objektu). Patřičných výsledků při detekci a lokalizaci poruch a zjišťování a odstraňování jejich příčin a následků lze dosahovat jen při vhodném kombinování všech tří uvedených složek. To se následně promítá do příslušného plánu oprav a údržby na straně jedné a zvýšené spolehlivosti a bezpečnosti chodu provozovaného zařízení na straně druhé. Podívejme se nyní na některé obory diagnostiky z obr. 1 podrobněji.
 
Podle jednoho ze základních kritérií lze diagnostické metody dělit na fyzikální a funkční. V praxi se někdy s výhodou zjednodušeně identifikují pouze dva stavy objektu – provozuschopný stav a naproti němu porucha. Na tomto principu staví funkční diagnostika, kterou zajímá pouze skutečnost, zda systém lze ještě provozovat (zda funguje, nebo je již nefunkční). Uplatňuje se zejména v elektrotechnice, elektronice a oborech, kde lze u objektů jednoznačně určit relativně ostrou hranici mezi oběma stavy, neboli dívat se na objekt „černobíle“. Fyzikální diagnostika naopak postihuje problematiku v její barevnosti nebo alespoň v široké škále odstínů šedi mezi oběma extrémy. Každé technické zařízení prochází během svého provozního života složitým způsobem postupně různými stavy, od bezproblémových stavů ke stavům poruchovým. Ke sledování a popisu stavu zařízení se využívají nejrůznější fyzikální veličiny, které lze měřit vesměs spojitě. Díky programové podpoře a výkonnosti i miniaturizaci dnešní elektroniky a počítačové techniky se hranice vývoje některých oborů fyzikální diagnostiky za poslední léta posunuly doslova generačně, takže mnohé moderní systémy diagnostiky skutečně fungují v reálném čase. Elektronika také napomohla objektivizaci a relativnímu osamostatnění několika současných hlavních oborů diagnostiky.
 
K základním oborům technické diagnostiky patří především vibroakustická diagnostika. Chvění a hluk jako průvodní jevy chodu jakéhokoliv mechanického zařízení vnímal člověk svými smysly již v minulosti, kdy tvořily základ subjektivní diagnostiky, která dokázala varovat obsluhu před problémy a blížící se poruchou. Její prudký rozvoj se datuje zejména od poloviny 20. století a jsou s ní také spojeny počátky moderní historie technické diagnostiky v nynější podobě. Chvění i hluk doprovázejí provoz každého strojního zařízení a bez strojů, pohonů atd. se neobejde téměř žádné průmyslové odvětví, což vibroakustické diagnostice zaručuje jisté dominantní postavení.
 
Pro potřeby každodenní praxe je vhodné obor vibroakustické diagnostiky dále členit, a to na vibrační diagnostiku, které se podrobněji věnuje následující kapitola, hlukovou diagnostiku a obor akustické emise. Při analýze hluku (hlukové diagnostice) v oboru slyšitelných frekvencí, popř. i v pásmu ultrazvuku, se postupuje v zásadě velmi podobně jako při sledování mechanického chvění, ale výsledky poskytují zcela jinou kvalitu sledování provozovaných strojů, popř. se přejde z klasické technické oblasti do oblasti hygieny prostředí. Především ultrazvuk se uplatní také při sledování vnitřních vad materiálu a při podobných úlohách v oboru nazvaném akustické emise, což je již ale spojeno se zcela speciálním oborem diagnostiky – defektoskopií.
 
Sledování objektů na základě měření teploty, a to jak v jednotlivých místech, tak i celých teplotních polí, je náplní termodiagnostiky, která je v současné době dalším velmi významným a rozvíjejícím se oborem diagnostiky. Prudký rozvoj a osamostatnění tohoto oboru nastaly v posledních několika desetiletích zejména díky stále širšímu používání bezdotykových metod měření teploty povrchu těles. Změny teploty objektu za provozu se využívaly k diagnostickým účelům i v minulosti, ale až možnost měřit bezdotykově při použití radiačních pyrometrů a termovize nejen ve viditelné, ale především v infračervené oblasti spektra přinesla široké uplatnění termodiagnostických metod v praxi. Právě bezdotykové měření v infračervené oblasti spektra umožňuje přesně měřit i v oboru záporných teplot, zatímco někdejší jasové pyrometry byly schopny pracovat až od teplot okolí 700 °C. Termodiagnostika se díky moderním metodám měření teploty stále ve větší šíři uplatňuje v nejrůznějších odvětvích průmyslu, zejména v energetice, strojírenství atd. I když široké laické veřejnosti je termovize známa spíše z lékařské diagnostiky a také z geografických, geologických i kosmických výzkumů apod.
 
Tribodiagnostika, která se vyvinula v posledních několika desetiletích z tribologie (nauka o tření, mazání a opotřebení při vzájemném styku a pohybu součástí), je další současnou samostatnou oblastí technické diagnostiky. Nyní nachází uplatnění nejen ve strojírenství u mechanických systémů, ale i při analýze jakýchkoliv technických tekutin, maziv, paliv, emulzí atd. Z výsledků mechanické, chemické a dalších analýz maziva nebo použité technické kapaliny je možné nejen vyvodit závěry o stavu kapaliny samotné, ale tato v sobě nese také informace o zařízení, v němž je používána. Tak je např. z částic obsažených v mazacím oleji možné získat v dostatečném předstihu upozornění na blížící se poruchu apod.
 
Elektrodiagnostika – diagnostika pro elektrotechnické obory – je také relativně samostatný obor technické diagnostiky. Ještě donedávna možná platilo, že diagnostika v elektrotechnice je především měření elektrických veličin. Klasickou funkční diagnostikou a různými zkušebními měřidly se především zjišťovalo, zda je na určitém místě obvodu určité napětí (elektrický potenciál proti zemi) apod. Vedle této „klasiky“ nacházejí v současné době uplatnění shluková analýza a analyzátory příznaků, stejně jako se právě zde velmi často uplatní fuzzy logika a na ní založené metody rozhodování a řízení. Patří sem sledování izolačních stavů, předcházení průrazům izolace v zařízení, sledování bezpečnosti provozu apod. Protože elektronika se ze všech oborů rozvíjí snad nejdynamičtěji, náleží do její diagnostiky, více než jinam, také problematika součinnosti s člověkem (obsluhou), a tedy diagnostika socio-technických systémů s přímou účastí lidského faktoru.
 

3. Vibrodiagnostika

 

3.1 Charakteristika a hlavní dílčí obory vibrodiagnostiky

Označení oboru napovídá, že jde o určování stavu sledovaného objektu na základě měření a analýzy vibrací. Za vibrace (kmitání, chvění) se označuje dynamický jev, při němž hmotné body nebo celá tuhá tělesa vykonávají vratný pohyb okolo své klidové rovnovážné polohy. V rámci oboru lze charakterizovat čtyři hlavní dílčí obory, jež se zabývají měřením a analýzou vibrací [1]. Jsou to:
  • zkoušky odolnosti objektů proti vibracím (zkoušky vibrační odolnosti, vibrační zkoušky, vibrační zkoušení),
  • strukturální analýza,
  • diagnostika a sledování provozního stavu strojů,
  • měření vlivu vibrací na člověka.
Uvedené dílčí obory budou v dalším textu stručně přiblíženy. Vibrační zkoušky jsou určeny k posuzování a analýze schopnosti zkoušeného zařízení (výrobku) odolávat vibracím či ke zjišťování vlivu vibrací na funkční vlastnosti a životnost daného celku. Vibrační zkoušky bývají součástí základních zkušebních programů při vývoji nebo projektování nových výrobků či struktur. Cílem vibračních zkoušek je pokud možno věrně simulovat reálné podmínky a působení vibrací na objekt za jeho provozu.
 
Strukturální (modální) analýza představuje z uvedených oborů nejrozsáhlejší, nejsložitější, a také velmi výkonný soubor výpočtových a experimentálních metod, v jehož rámci se vibrace měří s cílem popsat dynamické chování struktur. Metody strukturálních analýz jsou založeny na dvoukanálové (nejméně) i vícekanálové analýze přenosu budícího signálu sledovanou strukturou. K popisu budící síly je požíván snímač síly a odezvy konstrukce jsou měřeny převážně s použitím snímačů zrychlení vibračního pohybu – akcelerometrů. Celá analýza bývá v drtivé většině případů řízena a prováděna prostřednictvím speciálních programových celků počítačem, který zároveň ovládá (většinou on-line) vlastní analyzátor, resp. mnohokanálový zatěžovací a měřicí systém. Takto jsou získávány informace o dynamických vlastnostech nejrůznějších celků, počínaje drobnými součástmi s hmotností pouhých několik desítek gramů až po celé skelety letadel a mohutné mostní konstrukce, které jsou potřebné pro jejich vývoj či projektování.
 
Z pohledu tématu daného článku a celého cyklu je v popředí zájmu především dílčí obor diagnostiky a sledování provozního stavu strojů. Vibrace stroje či strojního zařízení jsou vždy velmi citlivým ukazatelem jeho stavu a funkce. Na této skutečnosti je založeno sledování stavu strojů a jejich diagnostika prostřednictvím měření vibrací. V nejjednodušší formě se měří celkové úrovně vibrací v širokém pásmu frekvencí, většinou definovaném v odpovídajících normách či doporučeních platných pro dané zařízení. Mnohem více informací lze získat při použití metod tzv. frekvenční analýzy. Zde se již využívají složitější techniky a přístroje, umožňující zjistit charakteristické vlastnosti frekvenčního spektra vibrací stroje, popř. jeho konstrukčního uzlu.
 
Vibrace se takto měří cíleně, a to na stroji v bezvadném stavu s dalšími opakováními s časovou periodou danou typem stroje a způsobem jeho používání. S postupnými změnami stavu stroje se mění i charakteristické frekvenční spektrum jeho vibrací, zejména jeho jednotlivé složky mající vztah k jeho konkrétním součástem stroje (ozubená kola, ložiska, hřídele – rotory apod.). Na základě sledování a analýzy těchto změn ve spektrech lze velmi účinně a přitom bezdemontážně a za plného provozu identifikovat a lokalizovat vznikající poškození a blížící se poruchy. Jako příklad velmi efektivního uplatnění vibrodiagnostiky lze uvést zejména elektroenergetiku, kde chrání před nevratným poškozením generátory, turbíny, ventilátory a jiné nákladné stroje.
 
Uvedené principy měření vibrací se využívají i v jiných oblastech a úlohách v průmyslu, např. při vyvažování rotorů. Statická a zvláště dynamická nevyváženost rotačních součástí (zvláště těch s vyššími otáčkami) je vždy velmi nepříznivým jevem projevujícím se rychlejším únavovým opotřebením dílů a především poškozováním ložisek.
 
Měření vlivu vibrací na člověka je obor, který patří spíše opět do oblasti hygieny práce a zabývá se speciálními měřeními vibrací přenášejících se na člověka nejen z různých dopravních prostředků a strojních technologických celků, ale také z výkonného ručního nářadí apod. Naměřené úrovně vibrací jsou porovnávány s doporučeními a limity podle mezinárodních standardů a hygienickými normami pro tuto oblast.
 

3.2 Měření a analýza vibrací

Principiálně je měření vibrací měřením periodického pohybu (v ideálním stavu harmonického), a to díky tomu, že v naprosté většině případů je diagnostikovaným objektem točivý stroj, jeho rotační uzly, ložiska apod. Jako pro každý pohyb, lze i k popisu vibrací použít celkem tři měřitelné pohybové veličiny, kterými jsou výchylka, rychlost a zrychlení kmitavého pohybu (jednotlivě nebo v kombinaci), správně spolu s uvedením frekvence nebo frekvenčního pásma, na níž, popř. v němž se měřilo. Aby byly měření a následné diagnostické závěry správné, je nutné zvolit vhodný snímač pro měření požadované veličiny v požadovaném pásmu frekvencí.
 
Výchylka vibrací je definována jako vzdálenost objektu od jeho určené referenční (zpravidla rovnovážné) polohy, popř. dvou objektů navzájem. Měří se v jednotkách délky. Ve vibrační diagnostice jsou dnes nejrozšířenější indukční snímače využívající závislost indukčnosti cívky na proudové hustotě vířivých proudů. Snímač výchylky vibrací je bezdotykové zařízení, které měří vzájemnou vzdálenost dvou povrchů.
 
Rychlost vibrací je rychlost, jakou se pohybuje kmitající objekt (derivace výchylky). Udává se v jednotkách délky (metry, milimetry) za sekundu. Jde o nejčastěji používaný způsob vyjádření velikosti vibrací. Namísto kdysi používaných indukčních snímačů rychlosti se v současnosti nejčastěji používají poměrně levné akcelerometry, z nichž se hodnota rychlosti získává integrováním naměřených hodnot zrychlení.
 
Zrychlení vibrací se měří akcelerometry (snímače zrychlení) a vyjadřuje se buď v absolutních jednotkách, nebo v násobcích veličiny g (tíhového zrychlení). Akcelerometry se v současnosti používají vesměs piezoelektrické, obsahující jeden nebo více piezoelektrických krystalů a setrvačné hmotné těleso. Je-li piezoelektrický krystal deformován zatěžující setrvačnou silou, vzniká elektrický signál úměrný zrychlení. Základna akcelerometru kmitá spolu s objektem, na němž je snímač uchycen. Takovéto snímače mají velmi úzce směrové charakteristiky. Podrobněji se ke snímačům vibrací vrátíme v následující části cyklu.
 
Pokud jde o metody vyhodnocování vibrací, dělí se na dvě základní skupiny. První skupinu tvoří metody pro analýzu signálu v časové oblasti (time domain analysis), umožňující určovat celkovou úroveň vibrací a časové průběhy určujících veličin. Zpravidla se sledují špičkové nebo efektivní hodnoty některé z již uvedených charakteristických veličin vibrací.
 
Druhou, pokročilejší skupinu tvoří metody pro analýzu signálu ve frekvenční oblasti (frequency domain analysis). Tento způsob analýzy jako jediný umožňuje lokalizovat poruchy hrozící v jednotlivých částech sledovaného objektu. Výsledkem úplné frekvenční analýzy je současně amplitudové a fázové spektrum vibrací, které je podkladem pro včasné diagnostikování vznikajících závad a blížících se poruch na rotujícím stroji, jako je např. nevyváženost, uvolnění, opotřebení ozubených soukolí nebo ložisek apod. Prostřednictvím přehledných grafů lze snadno průběžně sledovat vibrační chování strojů, včetně jejich rozběhů a doběhů, a zjišťovat trendy postupného zhoršování jejich technického stavu.
 
Snímače používané v oboru vibrodiagnostiky jsou velmi úzce směrové. Má-li být diagnostika objektivní, je tedy třeba věnovat pozornost také rozmístění snímačů na sledovaném objektu. Jedna z variant umístění snímačů vibrací na zařízení je schematicky znázorněna na obr. 2.
 
Stejně jako ke snímačům vibrací se v následující části cyklu podrobněji vrátíme také k metodám analýzy vibrací.
 

4. Souvislosti s měřicí technikou a přesností měření

 
Jakákoliv objektivní diagnóza se musí opírat o analýzu objektivně zjištěných hodnot vybraných provozních veličin zvolených na sledovaném objektu. Takovéto hodnoty lze získat jedině vhodným použitím odpovídající měřicí techniky, která je schopna dodat potřebné údaje (měřicí signály) do diagnostické vyhodnocovací aparatury, o níž se zpravidla hovoří jako o analyzátoru. Na základě analýzy naměřených údajů a jejich porovnání s přípustnými hodnotami apod. je posléze možné rozhodnout, zda je sledovaný objekt ještě v provozuschopném stavu, nebo již bylo dosaženo mezních stavů a má následovat oprava, odstavení atd. Principiální uspořádání diagnostického systému odpovídající uvedenému postupu ukazuje obr. 3.
 
Za účelem diagnostiky se nejčastěji měří vibrace, hluk, teplota a tlak. Setkat se zde lze ještě s mnoha dalšími fyzikálními nebo chemickými veličinami. Kvalita výsledné diagnózy pak bezprostředně souvisí s „přesností“ výsledků měření či analýzy. Přestože samotné snímače vibrací, měřicí mikrofony, ale také teploměry, termokamery a další měřicí technika používaná pro diagnostické účely jsou v současné době dovedeny k vysokému stupni dokonalosti a spolehlivosti, je třeba brát v úvahu, že i tyto prvky mohou vnášet do celého diagnostického systému jisté chyby – nejistoty. Tak jak je nyní hodnocena výsledná hodnověrnost výsledků měření prostřednictvím nejistot, je třeba tyto dopady akceptovat i u výsledné diagnózy. Na tyto skutečnosti bude detailně poukázáno v následujících článcích na téma (vibro) diagnostiky.
 

5. Závěr

 
V článku je podána stručná úvodní charakteristika oboru technické diagnostiky se zvláštním zřetelem na vibrodiagnostiku. Záměrem bylo stručně a částečně i populárně uvést čtenáře do velmi aktuální a atraktivní problematiky. O technické diagnostice se v současnosti v podobné rovině hovoří relativně často, ale zpravidla se přitom zcela opomíjejí otázky přesnosti, správnosti a nejistot s ní související, jak ostatně uvádí přehledně např. [2].
 
Základem jakékoliv diagnostiky je znalost aktuálních hodnot zvolených či zvnějšku určených diagnostických veličin, které lze získat jen prostřednictvím měřicího řetězce na vstupu do diagnostického systému. Při spoléhání se na měření je třeba vzít na vědomí i jeho nedokonalosti, vzpomenout na možné chyby měření, dnešní terminologií tedy nejistoty měření, které jsou podle současných legislativních předpisů a doporučení také nedílnou součástí jakéhokoliv výsledku měření. Připustí-li se tedy nejistoty (nedokonalosti) na vstupu do analyzátoru, není možné ani absolutizovat výslednou diagnózu, a i zde je třeba brát v úvahu jisté nejistoty, někdy zanedbatelné, jindy překvapivě velké. Jejich rozbor bude tématem navazujících článků, jež budou věnovány detailněji právě vibrodiagnostice, která si v oboru diagnostiky stále zachovává jisté dominantní postavení.
 
Poděkování
Tento článek vznikl v návaznosti na Výzkumný záměr MSM 0021630529 Inteligentní systémy v automatizaci.
 
Literatura:
[1] KREIDL, M. – Šmíd, R.: Technická diagnostika. BEN – technická literatura, Praha, 2006, 408 s., ISBN 80-7300-158-6.
[2] NĚMEČEK, P.: Metrologické minimum – Vibrodiagnostika. Spectris Praha s. r. o., Praha, 2007, 76 s., ISBN 978-80-239-9275-5.
[3] VDOLEČEK, F.: Když se řekne spolehlivost a diagnostika. Automatizace, 2003, roč. 46, č. 4, s. 276–280, ISSN 0005-125X.
[4] VDOLEČEK, F. – ZUTH, D.: Measurement uncertainties sources in vibration diagnostics. Technická diagnostika XVIII, Z1/2009, s. 42, ISSN 1210-311X.
[5] ZUTH, D.: Analýza nejistot ve vibrodiagnostice. Disertační práce, FSI VUT v Brně, Brno, 2009.
 
Ing. Daniel Zuth, FSI VUT v Brně
Ing. František Vdoleček, CSc.,
FSI VUT v Brně
 
Ing. Daniel Zuth ukončil studium v oboru inženýrská informatika a automatizace na Fakultě strojního inženýrství VUT v Brně, specializace automatizace, v roce 2004. V současné době pracuje jako technický pracovník ústavu automatizace a informatiky tamtéž a zároveň je studentem doktorského programu v oboru metrologie a zkušebnictví. Profesně se zabývá především měřicí technikou, zejména snímači, vibrodiagnostikou a mikroprocesorovou technikou.
 
Ing. František Vdoleček, CSc., ukončil studium oboru přístrojová, regulační a automatizační technika na Fakultě strojní VUT v Brně v roce 1981. V současné době zde pracuje jako odborný asistent v ústavu automatizace a informatiky. Profesně se zabývá především měřicí a přístrojovou technikou, teorií měření (nejistoty měření) a technickou diagnostikou.
 
Obr. 1. Možné členění oboru technická diagnostika
Obr. 2. Vhodné umístění snímačů při vibrodiagnostice ložisek točivých strojů
Obr. 3. Principiální schéma diagnostického systému