|
Mezinárodní informatické semináře v Dagstuhlu
Sársko je malá německá spolková země hraničící na západě s Francií a na severozápadě na několika kilometrech s Lucemburskem. Ti dříve narození si možná vzpomenou, že po druhé světové válce rozhodli o tom, že jde o západoněmeckou zem, až její obyvatelé při plebiscitu. Nebylo totiž hned jasné, zda by Sársko nemělo následovat Alsasko a Lotrinsko a stát se součástí Francie. Hlavní město Sárska, Saarbrücken, má univerzitu vysoké úrovně. A tak přišla před několika lety na svět idea, že tato univerzita by mohla převzít záštitu nad kvalitními semináři z oblasti informatiky. Idea byla realizována. Ve čtvrti Dagstuhl v sárském městečku Wadern je zámek, který se stal sídlem mezinárodních informatických seminářů.
Zámek Dagstuhl je barokní stavba plná památek, jejichž převážná část (bavorský oltář, fresky, varhany a sbírka obrazů) je soustředěna v dodnes používané zámecké kapli. Zámek má 35 pokojů, především jednolůžkových, pro účastníky seminářů, přednáškovou síň, provozní místnosti, složitou soustavu kuchyní, jídelen a čítáren a počítačovou místnost. V této místnosti jsou umístěny vždy dvě sestavy počítačů McIntosh a Sun a k nim je připojeno devět terminálů.
Semináře jsou proponovány jako pracovní setkání odborníků, tj. malých skupin, jejichž členové si dobře rozumějí, a tak by uvedený počet pokojů měl stačit. Zájem o semináře však byl tak velký, že nynější realita představuje dva paralelní a na sobě nezávislé semináře. Proto byla v roce 1992 k původní stavbě přidána nová budova, zahrnující mimo jiné dalších 27 pokojů pro účastníky a moderně vybavenou knihovnu s obrovským množstvím literatury.
Aby nebyl setřen historický ráz původní stavby zámku, je nová budova postavena mimo ni, přes silnici. Se zámkem je spojena zastřešenou a zasklenou chodbou vedoucí nad silnicí. Chodba připomíná chráněné přechody známé (i u nás) ze starých hradů a v Německu časté i mezi gotickými chrámovými věžemi v jejich vyšších patrech. To však není jediná vymoženost, která vyvažuje moderní ráz nové stavby vzhledem k jejímu baroknímu protějšku. Jejích 27 pokojů pro účastníky je totiž rozprostřeno do čtyř stran pravoúhlého zaskleného ambitu, takže systém pokojů připomíná staré kláštery (podle Le Corbussiera reprezentující nejekologičtější stavby i v dnešní době). Ambit rámuje travnatá plocha, uprostřed níž je třípodlažní „rotunda„ bohatě a moderně vybavené informatické knihovny (mimo jiné s téměř kompletní soustavou svazků Springerových Lecture Notes in Computer Science, kterých brzy budou tři tisíce). K ní je přistavěn přednáškový sál a místnost se čtyřmi PC a devíti terminály připojenými k pracovní stanici Sun. Stavba je zvenčí doplněna moderními skulpturami, uvnitř lze shlédnout prodejní výstavu obrazů soudobých autorů. Místnosti pro hosty snesou srovnání s dokonale vybavenými hotely – místo televizorů je ovšem instalováno několik různých lampiček, aby mohl účastník studovat i soukromě a v jakékoliv pozici.
Oba přednáškové sály mají vlastní osobní počítače, možnost napojit se na dálkově ovládané datové projektory, na lokální počítačovou síť a přes ni i na internet. Stejnou možnost nabízejí i počítače v počítačových místnostech. Jestliže si účastník přinese svůj laptop, může i ten takto napojit. Avšak i bez vlastního laptopu mají účastníci seminářů možnost posílat i přijímat elektronickou poštu – každý totiž obdrží na dobu svého pobytu elektronickou adresu.
V běžně přístupných dokumentech se sice píše o tom, že středisko ročně pořádá asi 30 seminářů, avšak jen v roce 2003 jich bylo možné napočítat 33 a na počátku roku 2004 jich pro tento rok bylo zamluveno 35. Účastníci platí 150 eur za ubytování a stravování (snídaně, oběd, večeře a po dvou „kávách„ dopoledne a odpoledne – slovo káva dáváme do uvozovek, neboť odpoledne znamená opulentní svačinu s neomezenou konzumací šlehačkových moučníků s mnoha druhy ovoce). Nápoje, jako pivo, limonády, a jiné možnosti útraty (telefony, pohledy atd.) v uvedené sumě zahrnuty nejsou.
Středisko není uzavřeno nikomu – kdokoliv (jedinec i „minikolektiv„) může přinést návrh tématu, za který bude zodpovědný a jemuž bude věnován pětidenní seminář (příjezd v neděli odpoledne, ukončení v pátek v poledne). Když středisko seminář přijme, je na těch, kdo ho navrhli, aby rozhodli o pozvaných specialistech („call for papers„ se nepraktikuje). Více se lze dozvědět na internetové adrese střediska http://www.dagstuhl.de.
Jak již bylo uvedeno, semináře jsou chápány především jako příležitost k neformální spolupráci – předpokládá se, že mimo přednášky a oficiální diskuse po nich se bude diskutovat při jídle i pití v jídelně a pak třeba až do půlnoci. Tento režim byl využit i na semináři nazvaném Component-Based Simulation, organizovaném koncem ledna 2004. Ačkoliv nositelé známých jmen (Bernie Zeigler, François Cellier, Axel Lehmann a Helena Szczerbicka) s tématem semináře více či méně spojovaných nepřijeli, velmi dobře je zastoupila mladší generace (Alexander Verbraeck z Nizozemí a Fernando Barros z Portugalska). Termín component je velmi obecný a poněkud svádí k tomu, aby se v blízké budoucnosti stal módním, všeobecně a bez rozmyslu používaným „buzzwordem„, který by ztratil všechen seriózní obsah (podobně tomu přece bylo už jednou, když každý tvrdil, že objektově orientovaně programuje). Celkem 22 účastníků semináře si ve svých přednáškách a oficiálních sděleních předalo své zkušenosti a vyzvedlo to, co považují za modelové komponenty. V diskusích hledali cestu k vyjasnění pojmů, mimo jiné k vyjasnění rozdílu mezi softwarovými a modelovými komponentami, mezi komponentami ve smyslu programovacích technik a ve smyslu komerčním (komponenta jako předmět obchodu či – v obecnějším pojetí – jako nositel vlastnosti charakterizované slovem reusable).
Účastníci semináře přijeli z Kanady, Portugalska, Nizozemí, České republiky, Francie, Rakouska a Německa. Dohodli se, že písemnou formou vyjádří to, co zde i sdělili, a že ze semináře bude vydána publikace. Domluvili se i na tom, že se přibližně za rok sejdou k jednání o problematice komponent v simulaci a modelování znovu.
Evžen Kindler
|