Aktuální vydání

celé číslo

02

2021

Systémy pro řízení vodárenských sítí a ČOV

Hladinoměry

celé číslo

Jaké jsou perspektivy automatizace?

Profesor Petr Vavřín, emeritní rektor VUT v Brně, byl odborným garantem a moderátorem semináře Perspektivy automatizace, který časopis Automa uspořádal na výstavišti v Brně v rámci doprovodného programu veletrhu Amper. V rozhovoru, který byl veden živě ve studiu portálu Elektrika.cz, se Petr vavřín vyjádřil k současnému vývoji v oboru automatizace a odpověděl také na otázky týkající se vzdělávání techniků. Celý rozhovor je možné vyslechnout na www.odbornecasopisy.cz/index.php?id_document=46042.

Jaké perspektivy má nyní před sebou obor automatizace?

Když se v padesátých nebo šedesátých letech minulého století s automatizací začínalo, byla její definice celkem jasná – automatizace je proces vedoucí k tomu, aby činnosti vykonávané člověkem mohly být prováděny strojově. Tato definice se postupem času stala mnohem složitější, automatizace postupem času zabírá daleko širší pole. Perspektivy automatizace vidím v tom, že zatímco dříve jsme se zaměřovali na činnosti nižšího inteligenčního charakteru, dnes lze mnohdy pomocí automatizace vykonávat i pokročilé, rozhodovací činnosti lépe než člověk.

Tyto rozhodovací činnosti je pomocí automatizace možné provádět nejen lépe, ale jistě také rychleji a spolehlivěji.

To v každém případě. Počítačová nebo také strojová inteligence má dvě zásadní výhody: za prvé je to spolehlivost nebo opakovatelnost a za druhé – je rychlejší než člověk. Dám jednoduchý příklad: letadlo Concord, které (25. července 2000) havarovalo krátce po vzletu, řídil velice zkušený pilot, který však měl značně omezený čas na rozhodnutí. Věděl, že mu hoří motory, ale letadlo již bylo za startovací rychlostí – pro tuto situaci je každý pilot cvičen, že už musí letadlo zvednout, protože kdyby ho na konci dráhy neubrzdil, roztříská se o bariéry. V té chvíli bylo ale nutné zvážit, zda je s ohledem na přežití co největšího počtu cestujících rizikovější, když se letadlo rozbije o konec dráhy, nebo když vzlétne s rizikem, že spadne. Na toto rozhodnutí bylo tehdy dvacet sekund. Tak rychle se pilot nedokázal rozhodnout, a tak provedl manévr, na který byl vycvičen, tedy vzlétl. Ale počítač je za tuto dobu schopen vypočítat hypotézu, co je v daném okamžiku riskantnější. Je jen otázka, zdali v budoucnosti počítač poradí pilotovi méně riskantní manévr nebo ho sám provede.

 Na semináři Perspektivy automatizace se také hovořilo o vzdělávání v oboru automatizace. S jakými výzvami se v současnosti setkáváte při vzdělávání techniků?

Dnes je nejdůležitější přizpůsobit vzdělávací proces novým technickým prostředkům, jako jsou počítače a komunikační technika, internet. To velmi zjednodušeně znamená učit méně konkrétních faktů, ale o to více souvislostí, metod, používaných postupů apod. Konkrétní údaje lze dnes získat z internetu během několika sekund. Kdežto souvislosti a metody, jak se efektivně dopracovat cíle, ty je třeba si osvojit při studiu.

 Jak mají být podle vás inženýři připravováni pro praxi? Má být výuka co nejširší s tím, že konkrétní poznatky se mladý člověk naučí v praxi, nebo má být inženýr okamžitě schopen pustit se do práce?

Jsem ve vysokém školství padesát let a na tuto otázku jsem neslyšel univerzální odpověď. Při našich setkáních s personalisty a řediteli z podniků, tedy našimi „odběrateli“, se vždy vymezily dva názory. Jedni říkali: „Co budou absolventi potřebovat pro práci u nás, to je doučíme. Vy je hlavně vzdělejte v teorii, protože k té už se nikdy v životě nevrátí. Jste poslední instance, kde mají možnost teo­rii nasát.“ A ta druhá skupina říkala. „Prosím vás, teorie je sice hezká věc, ale my potřebujeme, aby absolvent okamžitě začal pracovat.“ Právě proto mají právo na život různé formy výuky. Například také tak zvané sendvičové bakalářské kurzy, kde se studenti první rok učí ve škole ryzí teorii, ve druhém roce mají půlroční až roční praxi a ve třetím roce se zase vracejí do školy a mají teorii. Dneska již také není pravda, že se absolventi v praxi už nesetkají s teorií. Celým akademickým světem „hýbe“ celoživotní vzdělávání, neboli life-long learning, continuing education. V současnosti již neexistuje profese, v níž by kvalifikovaný člověk vystačil jenom s tím, co se naučil ve škole.

 Kolik inženýrů je vlastně třeba? Je opravdu nutné, aby naprostá většina studentů technických univerzit absolvovala magisterské studium? Nemělo by z univerzit vycházet více bakalářů?

Podle mého názoru rozhodně nemáme vhodný poměr mezi počtem absolventů bakalářského a magisterského studia. Bakalářské studium techniky však nemá v naší zemi tradici. U nás bylo tradiční inženýrské vzdělávání a střední průmyslové školy. Když jsme kolem roku 1995 uvažovali o zavedení bakalářského studia, bylo základní myšlenkou tak trochu převzít roli průmyslových škol, jejichž úroveň tehdy klesala. Dále se očekávalo, že ušetříme, protože není třeba, aby všichni studenti procházeli pětiletým vzdělávacím programem. Proč se to zatím nedaří, tkví v tom, že si personalisté firem ještě neuvědomili, kdo bakalář je a jak ho mají využívat, kam ho mají zařadit.

 V současnosti se průmyslové firmy potýka­jí s nedostatkem techniků. Nemůže se ale stát, že bude systém přeregulován a za pět let bude inženýrů příliš mnoho a nebudou schopni sehnat práci?

V černých vizích by se to mohlo stát. V současnosti je ale techniků nedostatek. Pociťujeme tlak firem na to, abychom zvýši­li počty studentů.

 Jak hodnotíte zapojení českých vysokých škol do evropského a světového výzkumu. Využívá se všech možností, které jsou na evropské a světové úrovni posky­továny?

Snažíme se. Problém je v tom, že na vysokých školách nejsou mzdové a jiné podmínky tak dobré jako v privátním sektoru. Když člověk pracuje v soukromé sféře se stejným nasazením jako na vysoké škole, vydělá si daleko víc. Důležité je sestavit a udržet špičkové vysokoškolsky orientované týmy, které vytvářejí podmínky pro další doktorandské studium, pro další projekty. Prostředky pocházející z Evropské unie, například z rámcových výzkumných programů, se nezískávají snadno. Je o ně pochopitelně obrovský boj. Na technických univerzitách však existuje v oboru automatizace dostatek týmů, které se dokážou prosadit. Důkazem je i nedávná konference v Praze1), na které jednali zástupci amerických ozbrojených složek a koncernů o spolupráci se špičkovými odborníky z vysokých škol a z akademie věd.

 Ve kterých oblastech výzkumu jsou na technických univerzitách opravdu dobré výsledky?

Mohu jmenovat obory, jako je zpracování optických obrazů, zpracování řečových signálů, nejnovější poznatky z oboru umělé inteligence – tedy tzv. multiagentní systémy, které využívají poznatky například o organizaci mraveniště nebo včelího úlu. To jsem se zmínil jen o úzkém oboru automatizace. Další úspěšné týmy působí v robotice a dalších oblastech.

 Jak se díváte na to, že by se měli zástupci firem, jakožto příští zaměstnavatelé studentů, podílet na řízení vysokých škol? Mohli by například působit v orgánech, které rozhodují o hospodaření, volbě řídících pracovníků fakult a univerzit?

Nebál bych se toho, že by zástupci z praxe ovlivňovali to, co máme na univerzitách dělat. Angažovanost firem však pokulhává oproti světovým zvyklostem v jiném směru. Firmy si ještě málo uvědomují, že se budou muset podílet na nákladech na vzdělávání. Některé firmy si to již uvědomily a pořádají pro studenty soutěže nebo exkurze, ale také jim nabízejí paralelní praktickou činnost již při studiu. Jsou také ochotny pomoci škole materiálně, například přístrojovým vybavením. Ale takto aktivních firem je zatím málo.

Děkujeme za rozhovor.

 Rozhovor vedli Petr Bartošík a Eva Vaculíková.

 Prof. Ing. Petr Vavřín, DrSc., vystudoval obor řídicí technika FEL ČVUT v Praze. Habilitoval se na Vysokém učení technickém v Brně v roce 1974, profesorem v oboru technická kybernetika byl jmenován v roce 1991. Od roku 1961 pracuje na ÚAMT FEKT VUT v Brně, kde zastával různé funkce. V letech 1992 až 2005 byl vedoucím tohoto ústavu a v období 1991 až 1994 byl prorektorem VUT v Brně pro zahraniční styky. V této funkci se významně podílel na založení centra  Czech Technology Park, které je umístěno v hlavním areálu univerzity. V letech 1994 až 2000 byl Petr Vavřín rektorem VUT v Brně. Ve své vědecké práci se věnoval řízení dynamických systémů, zejména diskrétnímu řízení číslicovými prostředky.

Obr. 1. Rozhovor ve studiu Elektrika.cz na veletrhu Amper; zleva doprava: Petr Bartošík, Petr Vavřín, Eva Vaculíková