Aktuální vydání

celé číslo

04

2020

Balicí a plnicí linky, výrobní logistika

Příslušentví robotů

celé číslo

Jak dál při spolupráci vysokých škol a průmyslových podniků?

Diskusi o spolupráci vysokých škol a výzkumných ústavů s průmyslovými firmami „odstartoval“ článek, který do redakce poslal doc. Branislav Lacko z Vysokého technického učení v Brně. Když jsme tento příspěvek poslali zástupcům jiných výzkumných pracovišť a firem s prosbou o jejich stanoviska, setkali jsme se s rozmanitými názory. Předkládáme nyní čtenářům úvahy pěti účastníků na téma současných vztahů mezi akademickou a průmyslovou sférou. S nimi souvisí rozhovor se dvěma představiteli průmyslových firem, kteří mají se spoluprací s univerzitami bohaté zkušenosti (s. 26).
 

Branislav Lacko: Vysoké školy a výzkumné ústavy spolu musí efektivně komunikovat

Mají-li vysoké školy a výzkumné ústavy účinně spolupracovat s průmyslovými firmami na výzkumných a vývojových projektech, musí spolu efektivně komunikovat. V současnosti se mnoho vysokých škol a výzkumných ústavů jen formálně zajímá o potenciální partnery z průmyslu, se kterými by mohly komunikovat o využití výsledků svého výzkumu. Ještě menší počet firem se seriózně zajímá o ty vysoké školy a výzkumná pracoviště, jejichž výsledky výzkumu by mohly využít při své činnosti.
 
Čím trpí komunikace vysokých škol a průmyslových firem? Nejde o komunikaci, ale o naříkání uvnitř obou skupin, jejichž zástupci si vzájemně nenaslouchají. Každá strana se sobecky stará jen o své problémy a potřeby. Pracovníci vysokých škol zdůrazňují, že potřebují na svůj výzkum hodně peněz. Stanoví si zaměření svého výzkumu a jsou přesvědčeni, že to, co vyzkoumají, bude průmysl určitě potřebovat. Zástupci průmyslového podniku zase mnohdy vyžadují, aby jim vysoká škola řešila úkoly, a to pokud možno co nejdříve. Ostatně mnozí pracovníci z průmyslu mají pocit, že školy dostávají na výzkum finance ze státního rozpočtu, kam firma odvádí daněmi nemalé peníze, takže má na výsledky výzkumu státních vysokých škol nárok, a to zdarma.
 
Vzájemný kontakt je nesoustavný. Zástupci firem přicházejí do vysokých škol většinou tehdy, potřebují-li čerstvými absolventy posílit své řady nebo když se dlouho odkládaný nebo neřešený výzkumně-vývojový problém dostane do kritického časového skluzu. Mylně očekávají, že se na univerzitě vše zázračně ihned vyřeší. Zástupci vysokých škol chodí do firem jen v případě, že potřebují finanční prostředky na výzkum, a nikde jinde neuspěli.
 
Obě strany se s ohromným nasazením a chutí navzájem kritizují. Zástupci průmyslu vytýkají vysokým školám školometský přístup, neproduktivní akademičnost a snahu dělat vědu pro vědu. V mnoha případech mají jistě pravdu. Pracovníci vysokých škol vytýkají průmyslovým firmám, že nejsou schopny myslet v dlouhodobém výhledu, zaměřují se na krátkodobý rychlý zisk za každou cenu a preferují průměrnost. Mají také často pravdu. Problémem je neschopnost sebereflexe.
 
V poslední době také neexistují platformy nebo místa vhodné k vzájemnému setkávání a diskusím. Pracovníci průmyslu nejsou ochotni do svého rozvrhu zahrnout cokoliv, co nemá povahu výrobní porady nebo porady, kterou výrobní problém vyvolal (porada o další půjčce s bankou). Nemohou, jak tvrdí, ztrácet čas účastí na konferencích, kongresech, seminářích a podobných akcích.
 
Vysoké školy se zase v současné době zaměřují výhradně na publikování odborných článků ve vědeckých zahraničních časopisech, jejichž tzv. Impact Factor je větší než 0,5. Je na nich výrazně upřednostňován a vysoce hodnocen základní, teoretický výzkum, zatímco aplikovaný vývoj orientovaný na praxi je na mnoha z nich v podstatě opomíjen.
 
Navázání komunikace mezi vysokými školami a průmyslovými firmami je jen jednou z mnoha věcí, které by měly zlepšit vzájemnou spolupráci. V oboru automatizace působí mnoho malých firem, a ty nemohou financovat nákladnější projekty. Chybí zde mechanismus sdružování, ať již na bázi oborových sdružení nebo účelových konsorcií, která jsou běžná v zahraničí. Společný postup by malým firmám pomohl i v přístupu k drahým měřicím přístrojům, na které nemají prostředky a ani by je plně nevyužily. U nás přitom není obvyklé, že by se firmy v regionu dohodly na společné investici s vysokou školou a drahé zařízení by se efektivně využívalo pro firemní praxi, průmyslový vývoj i vědecký výzkum.
 
Dále je nezbytné změnit organizaci výzkumné a pedagogické práce na českých univerzitách. Zejména je důležité využívat při výzkumné a vývojové práci řízení projektů. Projekt vývoje musí probíhat stanoveným způsobem podle obvyklých standardů, termíny konkrétních výstupů je třeba přesně dodržet, výsledky nesmí být vázány na jednotlivce apod.
 

Zdeněk Hurák: Spíše než v absenci komunikace spatřuji problém v nedostatku motivace

Dovolím si s panem Lackem polemizovat. Naše univerzitní pracoviště spolupracuje s průmyslovými podniky stále intenzivněji. Vždyť zhruba tři čtvrtiny finančních prostředků mimo onu nárokovou státní dotaci na výuku získáváme z projektů a zakázek. V těchto finančních prostředcích jsou sice mnohdy zahrnuty i peníze ze státních grantů, nicméně i v takových projektech často spolupracujeme s průmyslovými partnery. Detaily jsou na webových stránkách katedry řídicí techniky. Já osobně nyní, čtyři roky po obhájení doktorátu, spolupracuji v rámci dvou výzkumných projektů se dvěma českými podniky. Oba projekty mi tak kromě atraktivních zadání pro výzkum i vývoj přinesly finanční prostředky na zaměstnání mých doktorandů i diplomantů.
 
Spíše než v absenci komunikace spatřuji problém v nedostatku motivace. Nevidím nic překvapivého na tom, že člověk vždy řeší jen ty problémy, které jej skutečně pálí. Žádná úspěšná spolupráce nemůže být vedena pouze z jakýchsi „nesobeckých“ vyšších důvodů, touhy po poznání, po perfekcionalistickém vylepšování.
 
Pokud je akademik (finančně) spokojený a nevadí mu, že jeho práce není v průmyslu využita, nepřiměje ho ke změně žádná vylepšená komunikace mimo jiné i proto, že je spokojený jeho zaměstnavatel (univerzita, výzkumný ústav), a studenti se dosud nenaučili při svém výběru vyučujícího, předmětu či univerzity zvažovat i tento aspekt. Situace na školách se však již začíná měnit. I teoreticky orientovaní výzkumníci (snad s výjimkou abstraktní matematiky) začínají být v žádostech o národní i mezinárodní granty více a více tlačeni k prokázání reálné využitelnosti výsledků v průmyslu. Je to rozhodně celoevropský trend. Nahlas se dnes mluví o tom, jak málo je evropský výzkum úspěšný v přenosu akademických výsledků do průmyslu ve srovnání se severoamerickým. Kdo se ale bude chtít v akademickém světě udržet, tomu se to bez spolupráce s průmyslem nepovede. Dříve nebo později to bude platit i v Česku. Přispějí k tomu studenti, kteří se už nyní začínají pídit po těchto kvalitách vyučujících při volbě rozvrhu, či dokonce již při výběru školy.
 
I firmy musí mít ke spolupráci s výzkumem určitou motivaci. Pokud má firma dostatek zakázek na běžnou montážní, seřizovací a servisní práci a jejím problémem je spíše nedostatek kvalifikovaných pracovníků, naprosto rozumím jejímu nezájmu o sdružování a komunikaci s akademiky. Jediným přirozeným cílem firem je generovat okamžitý zisk, a to se jim dnes většinou daří a bude dařit ještě dalších pět let. Tak proč by ztrácely čas diskusemi s akademiky? Leda snad proto, aby při té příležitosti našly mezi studenty nové vývojáře. Nyní se však již objevují informace o tom, že tato doba končí, trh začíná být nasycený a velmi těsný. Zadání perspektivního výzkumného tématu k rozpracování na vysokou školu v podobě doktorského projektu (a z něj odvozených několika diplomových prací) může firmě přinést hledanou konkurenční výhodu.
 
Této formy spolupráce s katedrou řídicí techniky FEL ČVUT intenzivně a dlouhodobě využívá například firma Honeywell.
 
Musím ale autorovi článku dát přece jen v něčem za pravdu. Spolupráce s firmami se nám ne vždy daří. Dost často firmy, které samy již nemají volnou vývojářskou kapacitu, od vysoké školy očekávají (levnou) vývojovou práci, a to se striktními časovými požadavky v řádu týdnů. To my ale většinou nemůžeme splnit. Představa některých našich nových průmyslových partnerů o fungování akademického pracoviště bývá dost často zkreslená. Je pro ně překvapením, že stálí zaměstnanci katedry jsou pracovně vytíženi ne méně než technický management prosperující firmy, a že na katedře prostě není nikdo, kdo by na oslovení po telefonu mohl do dvou měsíců vyvinout a naprogramovat řídicí systém na speciální zakázku.
 
Na každou práci musíme většinou hledat nové spolupracovníky – studenty doktorského studia nebo výzkumníky po obhajobě doktorátu, a to dnes již doslova po celém světě. Výjimečně je možné do týmu pro řešení projektu přijmout i šikovného a spolehlivého studenta pracujícího na diplomové práci. Při veškeré snaze však nemůžeme být tak flexibilní jako zavedená firma. Podle mého názoru akademická instituce prostě nemůže být partnerem ve vývojovém projektu na dobu do dvou měsíců. Naznačený „rozpor“ někteří kolegové řeší založením tzv. spin-off firem s účastí univerzity. Využití tohoto mechanismu je u nás teprve v plenkách a nepochybně by zasloužilo samostatnou diskusi.
 

Petr Klán: Akademický výzkum musí být svobodný, ale svůdný

S názorem úvodního článku pana Lacka nesouhlasím. Pociťuji z něho snahu průmyslovým podnikům něco „nalinkovat“, vmanévrovat je do pravidel, rozvinout transparent „Spoluprací za lepší zítřek“. Akademický výzkum a průmyslový podnik mají zcela odlišná kritéria. Zatímco akademický výzkum má být svobodný, průmyslový podnik pro sebe zajišťuje ekonomickou prosperitu. To jsou dvě podle mého soudu dost protichůdná kritéria.
 
Akademický výzkum je z velké části především „šou“ pro akademiky vysílající zmatené impulzy neproniknutelné matematiky a idealizovaných předpokladů. Matematika není prostředkem, je cílem. S neproniknutelností a nadměrnou idealizací je spolupráce obtížná.
 
Kde vidím řešení? Především ve svobodě akademického výzkumu a současně ve svobodě průmyslového podniku. Ve „svůdnějších křivkách“ akademického výzkumu. V nových originálních nápadech, které průmyslový podnik prostě nemůže nechat bez povšimnutí. Může to být třeba teorie komunikačních sítí, teorie grup pro odborníky na automatické řízení, hyperbolické geometrie, topologie atd. atd. Proč také neprověřit dávno zapomenuté myšlenky (viz blog na http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/petr-klan.php?itemid=4154). Zasvěcení čtenáři si možná vzpomenou na originální postupy V. Peterky, J. Maršíka, R. Kulhavého a dalších.
 

Oto Sládek: Absolventi jsou nevyužitým bohatstvím kateder

S vysokými školami dlouhou dobu spolupracujeme, takže mám minimálně skromný přehled o uvedených otázkách. Aniž bych plakal na jednom (VŠ) nebo druhém (soukromý sektor) hrobě, zkusím vyjmenovat subjektivně nahlížené slabiny obou stran. Vysoké školy trpí odtržeností od praxe v oborech s přímým praktickým dopadem. Ani se nechce věřit, že to stále funguje. Jejich nebezpečná sebestřednost nastavením pravidel, která nevyžadují, aby měli akademičtí pracovníci skutečný (nikoliv formální) kontakt s praxí. Vždyť na mnoha českých univerzitách je možné obhájit habilitaci, aniž by dotyčný tušil, jak to funguje v praxi. Totéž se týká doktorského studia. Další problém je, že „vymírá“ generace akademických pracovníků, kteří ještě byli zvyklí spolupracovat s průmyslem. Další generace buď téměř chybí, což je způsobeno odchody z vysokých škol v 90. letech minulého století, nebo tuto zkušenost už nemá, protože je k tomu „systém“ nenutil. Vysoké školy neumějí komunikovat a „prodávat“ svoje výstupy. Chybí zde marketing a management aplikované vědy. Dokonce neumějí komunikovat ani s vlastními absolventy. Zažil snad někdo, že by třeba přišel e-mail od vedoucího jeho bývalé katedry se sdělením, co je nového, co teď katedra nového učí nebo nabízí? Přitom absolventi jsou bohatství katedry, spousta jich má s odstupem času dobré postavení v oboru i obchodě a často by tuto synergii bylo možné oboustranně využít.
 
Mezi slabiny firem v tomto ohledu patří skutečnost, že požadují od vysokých škol „podnikatelský“ a projektový přístup, což žel z principu většinou není možné. Průmyslové podniky dnes také nenutí vlastní zaměstnance k dalšímu odbornému vzdělávání na technických univerzitách. Vzpomeňme jen, na kolik různých kurzů firmy své pracovníky posílají, ale kolik z nich je na technických vysokých školách?
 
Firmy také špatně vyhodnocují, co je jim vysoká škola reálně schopná nabídnout. Často předem přesně nedohodnou požadovaný výstup výzkumného úkolu, a ten pak musí být dopracováván, což stojí čas i peníze. Špatnou zkušenost zbytečně zobecňují na všechny vysoké školy, ústavy, katedry.
 
Zkušenost naší firmy se spoluprací s univerzitami je dobrá, ale vím, že tomu tak není u všech firem. Po mnoha úvahách vidím větší díl viny spíš na straně vysokých škol. Soukromý sektor se totiž postupně vzpamatoval a s univerzitami by spolupracoval ve větší míře rád. Firmy jsou také vystaveny většímu „evolučnímu tlaku“ a jejich kritéria úspěchu se na rozdíl od univerzit v podstatě nemění. Jak s kolegy z univerzit, tak i s mnoha lidmi z praxe se shodneme na tom, kde leží příčiny. Ale jak tento stav napravit? Můžeme pro to něco konkrétního udělat? Jestliže padne smysluplný návrh, rád pomohu.
 

Michael Valášek: Skloubit výzkum na světové úrovni s řešením problémů praxe bývá obtížné

Při spolupráci mezi univerzitami a průmyslem je zásadním problémem nedostatečná komunikace. Ta vede k nedokonalé znalosti možností a potřeb obou partnerů. Průmyslový podnik potřebuje řešení včas podle plánu (projektové řízení). Pro to nemají pochopení mnozí zaměstnanci univerzit, jelikož nemají žádnou zkušenost s prací v průmyslovém podniku. Jestliže se do spolupráce vůbec pustí, často neúnosně opožďují dodání požadovaných výsledků a příslušné dokumentace. Schopnost efektivně a rychle reagovat na poptávku podniku i v době dovolených a prázdnin je u profesorů českých univerzit vzácnou vlastností.
 
Naproti tomu průmyslový podnik velmi často přichází na univerzitu s problémy, které jsou značně obtížné (právě proto s nimi přichází, jinak by si je vyřešil sám). Problémy praxe jsou většinou obtížné, neboť do nich zasahují vlivy přírody, a jakýkoliv pokrok v jejich řešení je velký úspěch. Profesoři na univerzitě většinou nemají o tolik větší znalosti, aby tyto obtížné problémy vyřešili tak rychle, jak to vyžaduje často již zpožděná zakázka. Zde je právě na místě dlouhodobá spolupráce, kdy jsou stanoveny postupné dílčí cíle. Jenže univerzitní profesoři mají přednostně mnoho jiných, dlouhodobě plánovaných úkolů, a jejich časové možnosti jsou tím omezeny.
 
Tlak na to, aby byly výsledky výzkumu českých univerzit využívány v praxi, vede k paradoxní situaci: mnohdy univerzity pracují na výzkumu, jehož výsledky jsou využitelné v českém průmyslu, ale pak neodpovídají světové úrovni ve výzkumu, jindy jsou zase výsledky výzkumu na světové úrovni, ale nejsou použitelné českým průmyslem. Skloubit výzkum na světové úrovni a publikace v prestižních impaktovaných časopisech s řešením praktických problémů průmyslového podniku v regionu české univerzity bývá téměř neřešitelný problém.
 
Jaké kroky by tedy vedly ke zlepšení? Hráči na obou stranách by se měli lépe poznat. K tomu by přispěla obnovovaná databáze kontaktů na profesory na českých univerzitách utříděná podle jejich znalostí a projektů řešených ve spolupráci s průmyslem a dynamická databáze problémů, které potřebují vyřešit průmyslové podniky. Efekt by však přišel až po dlouhé době.
 
Druhou pomůckou by mohly být postupy pro sdružování univerzitních pracovišť a skupin průmyslových podniků. Je úlohou státu, aby tyto postupy zavedl a podporoval. Nejdůležitější je, aby představitelé průmyslu pravidelně navštěvovali univerzitní laboratoře, diskutovali o jejich činnosti, předkládali své problémy k řešení a sledovali nejnovější výsledky. Tím by se usměrňovala výzkumná činnost laboratoře na podstatné problémy praxe a pozvolna by se vyvíjely základy inovací. V určité fázi vývoje by zástupce průmyslového podniku řekl: „O tom už nic nepište, financování vývoje přebírám, do dvou let uvedu tuto inovaci na trh.“
 

Zkušenosti ze zahraničí

 

Michael Valášek: V USA fungují dva modely spolupráce

Mnohde ve světě již byly nalezeny účinné recepty, jak zlepšit spolupráci univerzit s praxí. Příkladem jsou dva modely používané v USA. První z nich spočívá v tom, že profesor postupně vybuduje univerzitní laboratoř a její výsledky zaujmou skupinu průmyslových podniků. Ty vytvoří pro laboratoř fond, do něhož přispívají ročně procentním podílem ze svého zisku (tak se mohou paritně spojit velké a malé podniky). Fond pomáhá provozu laboratoře a průmyslové podniky ve sdružení mají přednostní přístup k výsledkům výzkumu. Tento přístup nebývá exkluzivní, ale každý člen sdružení může vetovat publikování nebo použití nového výsledku v praxi mimo sdružení. Člen, který chce výsledek využít, musí za něj zaplatit částku mimo svůj roční příspěvek a uzavřít s laboratoří zvláštní smlouvu. Pokud tak neučiní, je výsledek volně použitelný. Druhý model je podobný prvnímu, ale laboratoř je vybrána a financována z veřejných prostředků (grantových agentur). Také zde však působí sdružení průmyslových podniků, které se zajímají o výzkum a pravidelně univerzitní laboratoř navštěvují.
 

Zdeněk Hurák: Na univerzitě v Eidhovenu je páteří spolupráce s průmyslem doktorské studium

V současné době jsem již delší dobu na pracovní stáži na Technické univerzitě v nizozemském Eindhovenu, která je v tomto ohledu mimořádně dobře situovaná. Vždyť silné firmy Philips, Océ, ASML, Assembleon, FEI a na ně navazující další menší firmy má téměř přes ulici. Tyto firmy velmi intenzivně využívají spolupráci s místní univerzitou. Tím hlavním mechanismem je zde práce doktorandů. Je běžné, že doktorské studium je plně finančně podporováno firmou. Za to firma získá výsledky výzkumu v problému, který pro ni v okamžiku zadávání nebyl akutní (a tudíž na jeho řešení nemohla vyhradit prostředky), nýbrž „pouze“ potenciálně komerčně zajímavý. Jako bonus má možnost dobře poznat potenciálního nového pracovníka.
 
A právě prostřednictvím výzkumné práce doktoranda udržuje univerzitní pracoviště kontakt s průmyslem a zároveň se neodchyluje od své role výzkumné instituce. Zachovává si i úlohu vzdělávací instituce, neboť diplomové práce (spolu)vedené doktorandem jsou rovněž inspirovány průmyslovým problémem. Podobně i profesor dohlížející na práci doktoranda má zpětnou vazbu z průmyslu, stejně jako nový „kanál“, kudy do světa uvádět své teoretické výzkumné výsledky.
 
Není to vždy naprosto ideální, protože závazkem univerzity, která žije z veřejných prostředků, je zveřejňování všech dosažených výsledků, a to může motivaci firmy značně snížit. Vždyť by publikací výsledků ztratila svou konkurenční výhodu! Firma se může před zveřejněním všech výsledků bránit smlouvou, ale doktorand pracující s tímto omezením je při své obhajobě a na případné akademické dráze velmi handicapován menším počtem tolik žádaných publikací. I tak však tento mechanismus je dlouhé roky páteří spolupráce mezi univerzitou a průmyslem. Nic lepšího ani úspěšní Holanďani nevymysleli.
 

Petr Klán: Průmyslový podnik zaplatí místa na univerzitě pro svůj výzkum

U zahraničních univerzit jsem se setkal s tímto postupem: Jestliže průmyslový podnik potřebuje výzkum, prostě zaplatí pracovní místo (místa) nad ta tabulková a univerzita někoho na příslušnou dobu a úkol najme. Je to vzájemně výhodné. Nebo se průmyslový podnik obrátí na zavedeného profesora, který je sice sám „nepoužitelný,“ koordinuje však výzkum svých doktorandů nebo opět někoho pro daný výzkum najme. Profesor pak také zpracuje příslušné zprávy.
Polemiku vedla Eva Vaculíková
 
Branislav Lacko, ústav automatizace a informatiky, FSI VUT v Brně
Pracoval od roku 1967 ve výpočetním středisku TOS Kuřim jako systémový analytik a programátor. Na VUT v Brně působí od roku 1991, nyní vede výuku v předmětu navrhování řídicích systémů a metod v oboru řízení projektů.
 
Zde.něk Hurák, Centrum aplikované kybernetiky FEL ČVUT v Praze
Na katedře řídicí techniky FEL ČVUT přednáší o optimálním a robustním řízení, vede doktorské i diplomové práce a pracuje na zahraničních i domácích výzkumných projektech v oblasti pokročilých řídicích systémů. V současnosti je na několikaměsíční pracovní stáži na TU Eindhoven v Nizozemsku, kde pracuje na projektech v oblasti mikro- a nanoinženýrství.
 
Pet.r Klán, Ústav informatiky AV ČR v Praze
Přednáší automatické řízení zahraničním studentům Fakulty strojní ČVUT v Praze. Specializuje se na aplikovaný
výzkum automatického řízení.
 
Oto Sládek, ředitel společnosti Kybertec, s. r. o.
Jako absolvent katedry automatického řízení a inženýrské informatiky FS ČVUT v Praze se účastnil mnoha aplikačních
projektů řídicích systémů v průmyslové praxi. Zabývá se simulacemi procesů, matematickým modelováním a implementací
evolučních výpočetních technik.
 
Michael Valášek, ústav mechaniky, biomechaniky a mechatroniky, FS ČVUT v Praze
Je vedoucím odboru mechaniky a mechatroniky, kde se řeší velké množství různých problémů od syntézy mechanismů,
přes simulace dynamiky strojů, návrhy řízení mechatronických systémů po znalostní systémy pro jejich návrh s použitím
v průmyslu. V roce 2003 získal cenu Česká hlava v kategorii Invence.