Aktuální vydání

celé číslo

08

2018

MSV 2018 v Brně

celé číslo

Propojovací prvky sítí

číslo 7/2005

Propojovací prvky sítí

Ing. Rita Pužmanová, CSc., MBA

V souvislosti s průmyslovým Ethernetem, který je velmi důležitým prostředkem pro přenos dat i ve výrobních procesech, se lze setkat se specifickými pojmy z oblasti síťové komunikace a propojování sítí. Jde zejména o prvky jako rozbočovač, přepínač a směrovač. Dokonce i někteří specialisté na sítě mají někdy poněkud nejasné představy o rozdílech mezi těmito prvky, proto je vhodné si jejich vlastnosti a možnosti nasazení nejen do průmyslové sítě objasnit.

1. Omezena délka segmentu sítí

Počítačové sítě mají za úkol přenášet data, a proto velmi často nemohou působit izolovaně. Současně není dosah jednotlivých síťových segmentů (např. síť Ethernet, bezdrátová LAN) neomezený z důvodů fyzikálních vlastností přenosového média (optický kabel, měděný kroucený pár, koaxiální kabel, popř. rádiové vlny). Jednotlivé specifikace různých typů komunikačních sítí jasně stanovují maximální hodnoty délky jednotlivých segmentů, jejichž překročení při vlastní implementaci sítě vede ke zhoršení přenosových vlastností (větší chybovost, menší rychlost), dokonce k úplné ztrátě funkceschopnosti sítě.

Proto se od počátku síťové komunikace hledaly možnosti, jak překonat omezení dosahu segmentů sítě a zejména jak je vzájemně propojit do jednotného a efektivního komplexu (propojení administrativních i průmyslových podnikových sítí, dálkové propojení poboček a připojení k internetu), kterým komunikační sítě v současné době jsou.

Obr. 1.

Obr. 1. Porovnání síťové architektury TCP/IP s referenčním modelem

Protože v tomto článku bude pojednáno o vlastnostech jednotlivých propojovacích síťových prvků, je namístě předeslat, že tyto vlastnosti se odvozují od vrstev síťové architektury, které jsou v jednotlivých prvcích obsaženy. Je tedy nevyhnutelné stručně popsat, co vrstvová síťová architektura vlastně znamená.

2. Vrstvová architektura

Komunikace mezi počítačovými systémy je poměrně složitá záležitost, zahrnující mnoho úkolů. Proto se již před několika desítkami let tvůrci sítí rozhodli přistoupit k efektivnímu rozdělení jednotlivých potřebných komunikačních funkcí do skupin. Ty označili jako vrstvy. Vrstvení není zvoleno náhodou, protože pouze sousední vrstvy daného systému si mezi sebou skutečně předávají potřebné informace a pouze stejné vrstvy dvou různých komunikujících systémů (ať systémů na jedné síti Ethernet, nebo systémů, mezi nimiž je celý internet) si spolu rozumí. Komunikace v jednotlivých vrstvách mezi systémy se řídí specifickým protokolem.

Referenční model síťové architektury (IS 7498 z roku 1984) definoval celkem sedm vrstev. Síťová architektura používaná na internetu je jednodušší, protože je založena na čtyřech vrstvách zahrnujících všechny potřebné síťové funkce (obr. 1). Tato dnes nejrozšířenější síťová architektura se označuje podle dvou svých klíčových protokolů TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Protocol).

V referenčním modelu na obr. 1 je to fyzická vrstva (1), která zajišťuje vlastní přenos dat mezi sousedními systémy (vysílání a příjem bitů daným médiem). Spojová vrstva (2) plní své funkce vždy mezi dvěma přímo sousedícími komunikujícími systémy (přes jeden spoj – kabelový či bezdrátový). Umožňuje přístup k fyzickému přenosovému médiu (Media Access Control – MAC), a je proto specifická pro každý typ sítě (Ethernet, token ring, frame relay). Přenášená data se v této vrstvě zapouzdřují do tzv. rámců (frames), které zahrnují příslušné řídicí informace spojové vrstvy a data vyšších vrstev. Se spojovou vrstvou sousedí síťová vrstva (3), která je zodpovědná za síťovou (logickou) adresaci, směrování (nalezení a výběr vhodné cesty sítí) a předávání datových jednotek, označovaných jako pakety (datagramy), od zdroje k cíli. Základním síťovým protokolem je IP.

Obr. 2.

Obr. 2. Funkce propojovacích zařízení v rámci referenčního modelu

Transportní vrstva (4) poskytuje transparentní přenos dat mezi koncovými systémy, takže se činnosti propojovacích prvků sítí netýká. Pro upřesnění, TCP je jedním z transportních protokolů skupiny TCP/IP. Všechny další úkoly související s aplikacemi a vlastním rozhraním s uživatelem řeší v TCP/IP aplikační vrstva. Ta není přítomná ve většině propojovacích síťových zařízení (s výjimkou aplikačních bran). Ze shora uvedeného vyplývá, že schopnosti a odpovídající použití různých propojovacích prvků v síti souvisejí s tím, zda podporují fyzickou až síťovou vrstvu.

V komunikačních sítích se lze v souvislosti s propojovacími prvky (zařízeními, prostředky) setkávat s názvy opakovač, rozbočovač, most, přepínač, směrovač a brána, popř. s jejich anglickými ekvivalenty. Jejich souvislost s vrstvami referenčního modelu je popsána v textu vloženém v rámečku a graficky znázorněna na obr. 2.

3. Opakovače

Opakovače výhradně pracují v nejnižší vrstvě síťové architektury, fyzické, a proto mají poněkud omezenou „inteligenci„. Pracují pouze v prostředí lokálních sítí (např. Ethernet), kde prodlužují maximální délku segmentů sítě povolenou specifikací nebo umožňují připojit větší počet stanic. Jejich jediným úkolem je regenerovat signál při přechodu z jednoho segmentu do druhého, kdy signál nejenom opakují, ale i zesilují. Nekontrolují chyby (nemají možnost dělat kontrolní součet, protože v posloupnosti přijatých bitů nevidí rámec, kromě speciálního typu opakovače používaného u gigabitovéhot Ethernetu) a nepoužívají vyrovnávací paměť. Nedělají ovšem ani žádná rozhodnutí na základě obdrženého signálu: nerozeznávají vysílání na všeobecnou adresu (broadcast) ani nerozeznávají, komu jsou data určena, takže přijatý signál na jednom portu replikují všemi svými ostatními porty.

Obr. 3.

Obr. 3. Ethernet Base-T

V terminologii různých lokálních sítí se opakovače označují také jako rozbočovače nebo distributory. Typickým příkladem použití opakovače je 10Mbit/s Ethernet 10Base-T s centrálním rozbočovačem (obr. 3). Mění se tak původní pojetí Ethernetu (10Base-2 nebo 10Base-5) tím, že sběrnice koaxiálního kabelu vlastně nahrazuje jedinou sběrnici uvnitř rozbočovače, a to především z cenových důvodů. Rozbočovač musí plnit všechny požadavky přístupové metody používané u Ethernetu (Carrier Sense Multiple Access with Collision Detection – CSMA/CD). Proto je zodpovědný i za regenerování kolizního signálu na všechny své „větve„.

U stomegabitového Ethernetu (100 Mb/s) jsou specifikovány dvě třídy opakovačů, I a II. Opakovače třídy II jsou určeny pro propojování stejných typů sítě Fast Ethernet (v jedné kolizní doméně mohou pracovat maximálně dva opakovače třídy II). Naproti tomu třída I rozšiřuje schopnost opakovače ještě o převod signálu z jednoho typu kódování do jiného (media convertor), a proto je počet opakovačů této třídy v jedné kolizní doméně omezen na jeden.

Obr. 4.

Obr. 4. Ethernet s opakovači: jde o topologii v současné době řešenou spíše přepínači Ethernetu, které nahrazují neinteligentní opakovače: dokáže segmentovat síť, popř. podporovat plný duplex (bez CSMA/CD) a různé rychlosti v segmentech, např. 10/100 Mb/s

Gigabitový Ethernet jde ještě dále a specifikuje opakovač, jehož funkce jsou již na hranici mezi opakovačem a přepínačem (buffered distributor). Ten především může ukládat data do zabudované vyrovnávací paměti a následně je vysílat dál (to např. umožňuje kontrolu chybovosti dat). Jiný opakovač tuto schopnost nemá, a pokud nestačí bity přijímat, prostě je zahazuje.

Opakovač u Ethernetu se využívá nejen jako rozbočovač, ale také pro fyzické prodloužení segmentu, a tím i dosahu sítě. Opakovače toho docilují pouhým opakováním signálu ve fyzické vrstvě (obr. 4), ale ještě neumožňují segmentovat síť do menších kolizních domén, neboť výhradně pracují v jedné a téže kolizní doméně.

4. Důležitá vsuvka: souvislost s adresami

Propojování do sítí by nebylo realizovatelné bez správné adresace, proto je třeba si ujasnit, jaké adresy každé zařízení připojené k síti má a k čemu jsou určeny.

Adresa MAC, nazývaná také fyzická nebo hardwarová adresa (tato adresace je funkcí spojové vrstvy), označuje konkrétní fyzické připojení k síti (Network Interface Card – NIC). Na každé síťové kartě PC, serveru, tiskárny, portu přepínače a směrovače je jedinečná adresa MAC. Adresa má běžně délku 48 bitů, vyjadřuje se v šestnáctkovém tvaru a má dvě části, každou v délce 24 bitů: kód výrobce (Organization Unique Identifier – OUI) a samotné označení fyzického rozhraní. Adresy se přidělují s cílem naprosté jedinečnosti. Kódy výrobců spravuje a přiděluje organizace IEEE (Institute of Electrical and Electronic Engineers), zbývající část adresy přiděluje výrobce daného zařízení sám. Adresy MAC nijak nesouvisejí s topologií sítě a nejsou vodítkem pro nalezení zařízení v síti (hovoří se o ploché adresaci), proto postačují k práci zařízením méně inteligentním, než jsou směrovače (mosty, přepínače).

Obr. 5.

Obr. 5. Příklad použití propojovacích zařízení

Síťové adresy (logické) IP, verze 4, jsou 32bitové (v délce čtyř oktetů) a typicky jsou zapisovány jako čtveřice přirozených desítkových čísel (každé vyjadřující hodnotu oktetu) oddělených tečkou (např. binární IP adresa 10000000 00001010 00000010 00011110 se v dekadické notaci píše 128.10.2.30). Adresy mohou být individuální, skupinové nebo všeobecné. Základem je unikátní individuální adresa, která má v zásadě dvě části: první jednoznačně určuje segment sítě (přiděluje ji autoritativní správce IP adres) a druhá identifikuje konkrétní NIC (přiděluje ji správce sítě). Skupinová adresa označuje skupinu uzlů (někde musí existovat seznam individuálních adres členů skupiny) a všeobecná adresa označuje všechny uzly. Síťové adresy přímo souvisejí s topologií sítě a jsou nutné pro nalezení cesty od zdrojové k cílové síti, proto na jejich základě pracují směrovače.

Zatímco mosty a přepínače výhradně pracují s adresami MAC a nepotřebují na svých portech vedle výrobcem dané adresy MAC žádné síťové adresy (kromě portu pro správu na dálku – remote management), směrovač má ke každému (používanému) portu přidělenu jedinečnou IP adresu (a implicitně také adresu MAC). Segmenty s opakovači, mosty či přepínači tvoří jednu IP síť, k propojení různých IP sítí je určen směrovač (obr. 5).

5. Mosty a přepínače

Na úrovni spojové vrstvy pracují dva typy zařízení. Na počátku 80. let dvacátého století se objevily mosty, které byly prvními zařízeními skutečně propojujícími dva segmenty lokální sítě. V průběhu 90. let byly vyvinuty přepínače pro lokální sítě. Ty sdílejí s mosty mnoho společných vlastností, ale jejich účel se liší. Ve skutečnosti nejde o propojovací zařízení, ale o vylepšené řešení jednotlivých lokálních sítí: místo tradičního sdíleného přenosového pásma pro všechny připojené sítě se vyhrazuje celé pásmo malé skupině stanic, nebo dokonce stanici jediné.

Obr. 6.

Obr. 6. Rozbočovač (nahoře) versus přepínač (dole)

Mosty se dnes v sítích nevyskytují příliš často, neboť je začaly nahrazovat směrovače, které jsou schopny plnit i jejich funkce, pokud je třeba. Naproti tomu přepínače jsou stále populárnější, neboť efektivně nahrazují rozbočovače (obr. 6). V současnosti se často používají jako stohovatelná zařízení (stackable), která umožňují navzájem propojit samostatná zařízení (prostřednictvím vyvedené vnitřní sběrnice) a tím budovat komplexnější sítě. Zatímco rozbočovače podporovaly pouze sdílenou síť, kde všechny stanice bojovaly o možnost vysílat, přepínače dovolují segmentaci sítě s vyhrazeným připojením pro exponované uzly sítě.

Mosty a přepínače mají společné tyto rysy:

  • rozhodují se na základě fyzických adres příchozích rámců a svých tabulek adres,

  • přepínají rámce (předávají je mezi vstupním a výstupním portem směrem k cílové stanici) a filtrují rámce (rámce určené stanicím za vstupním portem se nepřepínají) podle rozhodovací tabulky (u mostů pro Ethernet si ji most generuje dynamicky),

  • kontrolují rámce z hlediska chyb a specificky řídí jejich tok,

  • vykonávají úkoly vyplývající z příslušných použitých metod přístupu,

  • podporují multiprotokolové prostředí (jsou nezávislé na síťových a vyšších protokolech).

Mosty pracují způsobem store-and-forward, kdy nejprve celý rámec přijmou a teprve následně se na základě cílové adresy MAC rozhodnou o přepnutí mezi porty (popř. se podle manuální konfigurace ještě provede filtrace rámců). Tento režim práce mostům umožňuje kontrolovat rámce z hlediska chyb, takže na rozdíl od opakovače most nepropustí chybné rámce (např. nepřípustně krátké nebo dlouhé).

Vzhledem k práci ve spojové vrstvě mosty efektivně propojují segmenty LAN stejného typu. V prostředí Ethernetu se používají transparentní mosty. Pro některá prostředí je u mostů velmi důležitou vlastností jejich nezávislost na vyšších protokolech, takže mohou pracovat i v sítích, které nelze propojit směrovači, např. s protokoly LAT nebo NetBIOS.

Transparentní mosty propojující segmenty Ethernetu jsou učící se mosty, protože ze zdrojových adres rámců, které k nim přijdou, zjišťují, kde se která stanice (adresa MAC) nachází (za kterým jejich portem). Na základě toho si budují tabulku pro předávání rámců mezi svými porty. Stejně pracují také přepínače Ethernetu. U rámce, který přijde na port A, se prověří cílová adresa MAC: pokud je v tabulce a záznam říká „přepnout na port B„, most tak učiní. Jestliže záznam říká „přepnout na port A„, znamená to, že zdrojová a cílová stanice jsou za stejným portem mostu, a ten tedy nemusí rámec předávat nikam (dál). Most tak provádí jakousi filtraci provozu: lokální provoz filtruje, ostatní rámce předává směrem k jejich cíli. Pro koncové stanice připojené k síti je most neviditelný a stanice mají dojem, jako by komunikovaly se stanicemi připojenými k témuž segmentu sítě.

Obr. 7.

Obr. 7. Ethernetový přepínač

Přepínače v místních sítích se někdy označují jako rychlé multiportové mosty (obr. 7). To je však velmi zjednodušující pohled na rozdíly mezi těmito zařízeními. Podobně jako transparentní mosty se přepínače Ethernetu průběžně učí znát adresy stanic MAC připojených za jednotlivými porty, posílají rámce pouze odpovídajícím výstupním portem směrem k cíli nebo je filtrují a segmentují síť do kolizních domén (o vzniklé kolizi signálů se dozví jen příslušný segment, nikoliv celá přepínaná síť). V důsledku ale stále vytvářejí jednu doménu z hlediska rámců posílaných na všeobecnou adresu (broadcast domain), kdy jsou tyto rámce doručeny všem uzlům v síti propojené transparentními mosty nebo přepínači.

Aby nedocházelo k záplavám sítě těmito rámci ani jinému cyklování rámců, používá se i v přepínaných sítích normalizovaný protokol STP (Spanning Tree Protocol; IEEE 802.1D), který blokuje porty mostů v síti tak, aby vždy existovala topologie bez smyček (žádné dva segmenty nejsou propojeny více než jedním mostem či přepínačem). Klasický postup STP, tj. pravidelná kontrola a dynamické rekonfigurování logické topologie sítě v případě výpadku nějakého přepínače nebo spoje tak, aby (pokud možno) bylo zajištěno kompletní propojení a přitom se vyloučily smyčky, trvá dost dlouhou dobu (30 až 50 s). Proto norma 802.1D doznala vylepšení v podobě rychlého STP (RSTP, Rapid STP; IEEE 802.1w). Druhým vylepšením klasického STP je možnost používat více algoritmů v jedné síti, tj. vytvořit více sítí bez smyček (MSTP, Multiple STP, IEEE 802.1s).

Mezi přepínači a mosty jsou tyto rozdíly:

  • přepínače obvykle nabízejí výběr režimu práce (store and forward, nebo rychlejší cut-through, kdy přepínání na výstupní port přepínače může probíhat již v průběhu příjmu rámce na vstupní port),

  • přepínače pracují rychleji, neboť vnitřní rozhodování a přepínání se odehrává v hardwaru, nikoliv v softwaru jako u mostů,

  • přepínače podporují virtuální lokální sítě (VLAN).

Klasický případ vhodného použití přepínače je řešení zahlcení sdílené sítě serverů a klientů. Přepínaný přístup pracovních skupin k jednotlivým serverům maximálně zprůchodní síť a umožní hladkou komunikaci s jednotlivými servery, zvláště s využitím vyhrazeného spoje s větší kapacitou (např. kombinace sítě Gigabit Ethernet se sítí Fast Ethernet). Přepínač však nevyřeší situaci, kdy jde o jediný exponovaný server, s nímž všechny stanice nejčastěji komunikují. Zahlcení v tomto případě není způsobeno sítí, ale nedostatečným paměťovým a systémovým zdrojem v podobě jediného serveru. Zde pomůže jen přidání dalšího nebo dalších serverů do sítě a současně přechod od sdílené sítě k přepínané síti, podobně jako v již uvedeném případě.

Přepínané lokální sítě v současné době výhodně nahrazují rozbočovače ve sdílených sítích. Nejenže jsou cenově stále příznivější, ale především řeší problém zahlcení sítě způsobeného nerovnoměrným rozložením provozu. Přepínače jsou navíc základním kamenem pro budování VLAN. Stanice tvořící VLAN mohou být připojeny na různé fyzické segmenty sítě a mohou v rámci skupiny komunikovat stejně, jako by byly připojeny k segmentu na jediném místě. Ve virtuální síti tak odpadají omezení daná fyzickým umístěním koncových stanic, a to jak v okamžiku definování virtuální sítě, tak při přesunu některých jejích členů. Virtuální síť tvoří jedinou doménu pro šíření rámců na všeobecnou adresu.

Obr. 8.

Obr. 8. Agregace spojů na přepínači

Na vyhrazeném připojení jediné stanice (typicky serveru nebo dalšího přepínače) k přepínači funguje režim plného duplexu, možnost vysílat a přijímat data současně. To v klasické podobě Ethernetu (bez přepínače, třeba s rozbočovačem) není možné (funguje pouze poloviční duplex, neboť vysílání se řídí metodou CSMA/CD). Přepínač také může podporovat agregaci několika spojů s cílem dosáhnout větší propustnosti komunikace především pro připojený server podle IEEE 802.3ad (obr. 8).

6. Směrovače

Směrovač pracuje o vrstvu výše než most nebo přepínač, na síťové vrstvě, a proto má mnohem větší možnost uplatnit svou vestavěnou inteligenci ohledně rozhodnutí předat paket dál či nikoliv („směrovat či nesměrovat„). V první řadě směrovač už nepracuje s plochými fyzickými adresami, ale s adresami, které odrážejí topologii sítě. IP směrovač zajímá jen část cílové adresy paketu označující síť. Proto směrovací tabulka obsahuje záznamy jen o dostupných sítích, a nikoliv o jednotlivých připojených stanicích. V této tabulce je pro každou dostupnou síť uveden výstupní port směrovače, adresa sousedního směrovače na cestě k cíli a metrika dané cesty (konkrétní hodnota kritéria pro hodnocení kvality cesty, např. její délka nebo šířka pásma). Směrovací tabulka je tedy založena na logickém uspořádání sítě.

Směrovač má tudíž na starosti dva základní procesy:

  • nalezení cesty sítí: staticky nebo dynamicky podle směrovacích protokolů se naplňuje, udržuje a aktualizuje směrovací tabulka,

  • posílání datagramů sousednímu směrovači na cestě: interní přepnutí datagramu ze vstupního portu na výstupní (podle cesty vyhledané ve směrovací tabulce, jestliže existuje, jinak je paket zahozen) a práci s datagramy a s rámci (odpouzdření či zapouzdření, nalezení fyzické adresy odpovídající síťové adrese souseda, typicky směrovače, nebo cílového uzlu).

Propojovací prvky v sítích

Prostředky používané k propojování v sítích lze rozdělit do několika kategorií právě podle vrstvy, na níž komunikaci mezi dvěma segmenty sítě zajišťují (obr. 2):

  • fyzická vrstva: opakovač (repeater) a rozbočovač (hub),
  • spojová vrstva: most (bridge) a přepínač (switch),
  • síťová vrstva: směrovač (router),
  • aplikační vrstva: brána (gateway).

Paket, jehož cílová síťová adresa nemá odpovídající záznam ve směrovací tabulce, není přesměrován na všechny porty jako u přepínače, ale je buď zničen, nebo je poslán do tzv. implicitní sítě, která slouží jako sběrná a přestupní síť pro blíže „neidentifikované“ adresy. Za implicitní síť bývá výhodně volen segment propojující podnikovou síť s větší (rozlehlou) sítí.

Směrovač také implicitně blokuje všechny pakety, u nichž rozezná cílovou adresu typu všeobecné adresy (broadcast, u IP adresa 255.255.255.255), neboť ty by zahltily celou síť. Tato charakteristika práce je výhodou oproti mostům nebo přepínačům, které rámce na všeobecnou adresu MAC (hexFFFF.FFFF.FFFF) přeposílají všemi svými porty kromě vstupního.

Směrovač ke své práci potřebuje nejen síťovou vrstvu, ale i spojovou vrstvu. Musí na svých rozhraních podporovat příslušný spojový protokol (LAN nebo WAN), tedy kromě dalších mechanismů protokolu také fyzickou adresaci a zapouzdření rámce. Jakmile určí cestu pro daný paket, potřebuje zjistit vazbu (mapování) mezi cílovou síťovou adresou paketu a fyzickou adresou, na niž paket po zapouzdření do rámce vyšle. Zatímco cílová logická adresa paketu se nemění po celou dobu průchodu paketu sítí (jinak by se paket nedostal k zamýšlenému cíli), adresy MAC se mění podle příštího skoku, tj. směrovače nebo konkrétní cílové stanice.

Kromě povinné práce s některými informacemi v paketech (např. snížení hodnoty TTL (Time to Live)) i rámcích je směrovač schopen fragmentovat pakety všude tam, kde je přijatý paket delší než povolené maximum délky datové jednotky (spojové vrstvy) na výstupním portu. Při fragmentaci musí směrovač potřebné informace pro opětovné sestavení zaznamenat ve všech vytvořených fragmentech paketu anebo aktualizovat informace (např. kontrolní součet).

Obr. 9.

Obr. 9. Podniková síť: hierarchie propojení

Na rozdíl od přepínačů tedy směrovač může podporovat nejrůznější typy sítí, podle typů svých rozhraní. Uživatel si vybere směrovač s rozhraními pro ty sítě, které bude potřebovat propojit (např. tři rozhraní Ethernetu a jedno sériové rozhraní pro připojení na rozlehlou síť). Naproti tomu ale směrovač typicky propojuje sítě se stejným síťovým protokolem, většinou IP.

Mezi výhody směrovačů patří podpora segmentace sítí pro zamezení průchodu chybných paketů, paketů na všeobecnou adresu nebo na neznámou cílovou adresu a zvýšení bezpečnosti i průchodnosti sítě prostřednictvím možné inteligentní filtrace paketů podle síťových adres a typů protokolů.

Směrovače tedy jsou mezi všemi propojovacími prvky velice chytrá zařízení, nezbytná pro současnou síťovou komunikaci. Doba opakovačů, rozbočovačů a mostů je dnes téměř pryč. Hlavní místo v sítích nejrůznější velikosti, složitosti i určení v současné době zaujímají přepínače a směrovače (typická struktura podnikové sítě je na obr. 9). Směrovače jako „nejchytřejší“ zařízení v sobě mohou integrovat rozbočovač anebo přepínač. Jejich cena z nich nyní činí nejen široce dostupné, ale i velmi žádoucí zařízení, plnící i další bezpečnostní funkce.

Literatura:
[1] PUŽMANOVÁ, R.: TCP/IP v kostce. Kopp nakladatelství, České Budějovice, 2004, ISBN 80-7232-236-2.
[2] PUŽMANOVÁ, R.: Routing and Switching: Time of Convergence? Pearson Education Limited, 2002, ISBN 0201398613.

Ing. Rita Pužmanová, CSc., MBA
(rita@ieee.org)